Správě říkáte, že vnitřnosti má navrhovat odborník. Uživatel, ten chce sexy zdravé tělo – a je mu jedno, že uvnitř jde sousto skrze jícen do žaludku a tak dále. On se jen naučí kousat (a sám přijde na to, že tím samým otvorem se lze i napít).
Analogie s lékařem – pacient popíše potíže a lékař diagnostikuje a nařídí léčbu. Pokud nebude pacient schopen od sebe rozeznat léky, které dostal (mají totožné krabičky, přitom jednu piluli má brát ob den a druhou každé 4 hodiny), tak se asi pacient přijde zeptat a lékař (nebo lékárník) mu krabičky popíše. A ten „mamlas“ si doma omylem vymění obsahy krabiček (při dávkování) a nakonec to stejně vezme špatně a přiotráví se. Ale je to jen jeho chyba?
O tom byl (dle mého soudu) článek. Mít všechny krabičky stejně velké a barevné – to je časová úspora při výrobě a snadnější skladování. Ale blbě se v tom vyzná právě laik, kterému je lék určen ke spotřebě. Pacient nechce zkoumat, kolik mikrogramů účinné látky je v které kapsli. Nechce a nemusí znát biopochody v těle a kontraindikace. Chce na ně být srozumitelně upozorněn, aby neudělal blbost. Chce jen polknout správný prášek ve správný čas.
Když upozornění v letáku nerozumí, jde se zeptat. Proto nemají být zaměnitelné lahvičky očních kapek se sekundovým lepidlem. Proto mají prášky různé barvy, tvary a velikosti. Proto jsou na některých zkřížené hnáty s lebkou. A některé nesou viditelné označení „Nevhodné pro děti, těhotné a kojící matky“. Aby se usnadnilo „ovládání“.
Proto má programátor vymýšlet, jak obsloužit uživatelovy požadavky tak, aby obdržel žádoucí výsledek. Proto nemá zručný chemik na starost výrobu lahvičky, balení či příbalového letáku. On by možná označil přidání barviva do léku za zbytečnost. Stejně tak gelová kapsle jen zvyšuje objem, do krabice se toho vejde méně a výroba se prodraží. Ale „mamlas“, co ty prášky dostane do ruky, je pozná, vyléčí se a neotráví…
