Vlákno názorů k článku
Uživatelé nejsou programátoři!

Problém nastal v okamžiku, kdy se počítače masově rozšířily a kdy každý druhý BFU propadl dojmu, že počítačům rozumí. A z této posice na to nahlíží, z této posice si o tom vytváří názory a jedná se skutečnými odborníky. Příklad s policistou sice vypadá absurdně, ale co kdyby místo policisty to auto zastavila prázdná nádrž? Když si pořídím auto, tak prostě musím vědět, že do něj musím lít benzín nebo naftu, jinak mi nepojede. Že když do benzínového natankuju naftu, tak ho odepíšu. Že do motoru patří olej WX a do převodovky YZ. A když to nevím, tak se do toho oleje nebudu montovat a nechám to na servis. Budeme nadávat na konstruktéry auta, že debilního řidiče neupozornil na to, že do něj leje naftu místo benzínu? Bude skutečně auto, které na to upozorňuje, lepší, než auto, jež má nižší spotřebu a vyšší životnost?
Už jsem se několikrát setkal s tím, že mi bylo řečeno – chci, aby ten program měl takovéhle okýnko, tam se bude zadávat to a to, ono to bude ukládat a dělat s tím to a to. Chvíli dotyčného poslouchám a pak se ho ptám „a proč? To je úplně na nic“ a vysvětluji mu, že počítač opravdu nemusí na fakturu nahlížet stejným způsobem, jako člověk na papírovou fakturu, prostě proto, že počítač je počítač a ne hromada papírů. Dotyčný nechápe. Je přesvědčen o tom, že počítač by měl kopírovat tu samou činnost, jako jeho sekretářka. Nerozumí očividně tomu, co všechno počítač dokáže, nevidí do toho. Je opravdu správné vyhovět jeho laickým představám, nebo se ho raději pokusit přesvědčit o tom, že nejlepší bude, když mi popíše problém, který má, a nechá na mně, abych navrhnul jeho řešení sám?
Ono by to opravdu mohlo dopadnout časem tak, jak tu kdosi psal s tím autem – přijde zákazník a začne si diktovat požadavky: je třeba, aby mělo aspoň 6 nohou, aby tak bylo rychlejší a mělo větší nosnost, za světly budou dvě dlouhé trubky, aby se do nich vlezly dostatečně dlouhé svítilny (čím delší, tím víc baterek se do nich vejde a tím dál dosvítí)… Zdá se to někomu legrační? Ale ruku na srdce – takhle dnes vzniká VĚTŠINA programů! Místo aby je navrhovali odborníci, tak si nechávají od laiků ti odborníci diktovat, co to má dělat, a oni ty pitomosti akorát implementují. Myslíte, že by BFU někdy přišel na tabulkový procesor? Nebo na obrazovkový editor? Či na relační databázi? Kdyby se požadavky zákazníků bývali řídili programátoři odnepaměti, tak dnes počítač funguje jako psací stroj nebo kartotéka (v níž musím vyhledávat tak, že myší ťukám na složky a očima je mezi sebou porovnávám) nebo obyčejná kalkulačka. Protože BFU prostě neví… Stejně jako k lékaři nechodíme s tím, aby nám provedl takovou a takovou operaci, ale s tím, že máme takový a takový problém a je na něm, aby stanovil diagnózu a navrhnul terapii, tak by i laik měl takto chodit za počítačovým odborníkem. Nepřizpůsobení se představám zákazníka o tom, jak má daný program vypadat, mi přijde stejně absurdní, jako by se po lékaři požadovalo, aby terapii přizpůsoboval tomu, co si představuje zákazník – zákazník je přesvědčen o tom, že má nádor na žaludku, tak musím léčit nádor na žaludku, ačkoli to je zánět slepého střeva.

+1  

To znám. Dohadovali jsme se s jedním BFU o návrhu velmi jednoduchého webu (možná by se dalo říct spíše webové vizitky), až jsem ho nechal, aby si web navrhl sám, že já mu to jenom implementuju. Přišel mi tento papír…
Obecně se mi zdá, že si uživatelé pletou web/aplikaci s letákem.

Správě říkáte, že vnitřnosti má navrhovat odborník. Uživatel, ten chce sexy zdravé tělo – a je mu jedno, že uvnitř jde sousto skrze jícen do žaludku a tak dále. On se jen naučí kousat (a sám přijde na to, že tím samým otvorem se lze i napít).

Analogie s lékařem – pacient popíše potíže a lékař diagnostikuje a nařídí léčbu. Pokud nebude pacient schopen od sebe rozeznat léky, které dostal (mají totožné krabičky, přitom jednu piluli má brát ob den a druhou každé 4 hodiny), tak se asi pacient přijde zeptat a lékař (nebo lékárník) mu krabičky popíše. A ten „mamlas“ si doma omylem vymění obsahy krabiček (při dávkování) a nakonec to stejně vezme špatně a přiotráví se. Ale je to jen jeho chyba?

O tom byl (dle mého soudu) článek. Mít všechny krabičky stejně velké a barevné – to je časová úspora při výrobě a snadnější skladování. Ale blbě se v tom vyzná právě laik, kterému je lék určen ke spotřebě. Pacient nechce zkoumat, kolik mikrogramů účinné látky je v které kapsli. Nechce a nemusí znát biopochody v těle a kontraindikace. Chce na ně být srozumitelně upozorněn, aby neudělal blbost. Chce jen polknout správný prášek ve správný čas.

Když upozornění v letáku nerozumí, jde se zeptat. Proto nemají být zaměnitelné lahvičky očních kapek se sekundovým lepidlem. Proto mají prášky různé barvy, tvary a velikosti. Proto jsou na některých zkřížené hnáty s lebkou. A některé nesou viditelné označení „Nevhodné pro děti, těhotné a kojící matky“. Aby se usnadnilo „ovládání“.

Proto má programátor vymýšlet, jak obsloužit uživatelovy požadavky tak, aby obdržel žádoucí výsledek. Proto nemá zručný chemik na starost výrobu lahvičky, balení či příbalového letáku. On by možná označil přidání barviva do léku za zbytečnost. Stejně tak gelová kapsle jen zvyšuje objem, do krabice se toho vejde méně a výroba se prodraží. Ale „mamlas“, co ty prášky dostane do ruky, je pozná, vyléčí se a neotráví…

To máte pravdu. Ale problém je, když přijde šéf s tím, že chce vyrábět oční kapky, a chemik se musí přizpůsobovat jeho (resp. designérovým) představám – mělo by to být průhledné, bledě modrého zabarvení, chutnat nasládle apod.
No a navíc – už jsem to mnohokrát psal v jiných diskusích na podobné téma: musíte mít vždycky na paměti, že jsou věci, které se prostě z principu nedají EFEKTIVNĚ naučit a používat metodou kouknu-vidím a hned to umím. Uživatelsky přívětivá trumpeta prostě nejde udělat – fakt se dotyčný musí několik let učit, než na to zahraje Vejvanovského. Nejde to nijak zjednodušit nebo zpřístupnit, aby to bylo intuitivnější a bylo možné na to hrát hned. Jo – jde udělat trumpetka, na kterou bude umět hrát každý a hned – viz fotbal v JAR. Ale toho Vejvanovského na ni nezahraje ani trumpetový virtuos. Je snad vuvuzela z těchto důvodů lepší nástroj, než klasická trubka? A podobné to je i s jinými technologiemi – jde udělat textový editor, s kterým bude umět pracovat i opice. Ale tím, že z jednoduchých věcí budu dělat věci triviální, se mi bohužel jako vedlejší efekt stane, že z komplikovanějších věcí si udělám věci nemožné. Základní sazba je jistě jednodušeji zvládnutelná v MS Wordu a podobných záležitostech, než v TeXu. Ale u pokročilejších věcí se ten poměr začne obracet. Jistě – opice nikdy nebude dělat pokročilejší věci. Ale proč se mají těm opicím přizpůsobovat ti specialisté? Proč je jedním z hlavních měřítek to, jestli danou věc zvládne používat opice? CAD programy by přece nemusely být navrhovány tak, aby je zvládla opice – CAD má usnadňovat práci inženýrovi a ne cvičené opici. Pak člověk potřebuje nějakou operaci podmínit a provést ve smyčce a zjistí, že to nejde, že musí ručně klikat jak blbec. Ale hlavně že tam jsou v nějakém menu napevno zadrátované funkce na nějaký zjednodušený návrh převodu, který nikdy nepoužiju, protože to potřebuji udělat jinak, ale doprogramovat si to tam nemohu, protože autor předpokládal, že u toho bude sedět poloopice.
Vlastnost programu naučit se ho rychle používat je jistě důležitá, ale v současné době je považována dokonce za důležitější, než vlastnost programu dělat dobře to, co dělat má a možnost používat ten program EFEKTIVNĚ. Typickým příkladem je třeba VIM. To není program dělaný tak, že by autor přemýšlel, jak to udělat co nejintuitivnější, ale jak to udělat, aby se s tím dalo co nejefektivněji pracovat. Přeci jen – učení se něco používat by měl být jen zlomek času strávený s dotyčnou věcí. Naprostá většina by mělo být používání té věci, nebo ne? Je sice krásné, že něco se naučím používat za 5 minut, ale co mi to je platné, když za to zaplatím daň, že kvůli tomu po celý zbytek mé interakce s tím budu svůj čas využívat neefektivně.

Já vám odpovím velmi stručně: Kolik lidí opravdu potřebuje trubku, a kolika stačí vuvuzela? Kolik lidí chce hrát Vejvanovského a kolik chce troubit na stadionu? Těch druhých bude nepoměrně víc, že? Ne každý uživatel chce Textový Editor™ – stačí jim napsat dopis. Tak k čemu všechny ty řeči o opicích? Je každý, kdo nemá ty samé hluboké, specializované a náročné potřeby jako vy „opice“? A nutí snad někdo trubkového virtuoza, aby troubil na vuvuzelu?
Nebo ještě jinak: Mají všichni ty samé potřeby jako vy? A pokud ne, proč by měli používat stejně mocný a složitý nástroj jako vy? Dokážete přijmout, že i menší nároky na nástroj jsou legitimní? Nebo jsou lidé, kterým stačí na úpravy fotek z dovolené Picasa, jen opice, co se kvůli své lenosti a mentální nedostatečnosti nejsou schopné naučit ovládat Photoshop CS5? To přeci ne… :)

Problem ovsem nastane, pokud dostanete zakazku na vybaveni symfonickeho orchestru -
bud date vsem vuvuzely, ale pak nezahrajou zadnou symfonii, nebo jim date trubky, housle, klarinety, ale pak musite predpokladat, ze jsou ochotni se s temi nastroji aspon trochu naucit pracovat (napriklad vyndat je pred hranim z futralu, nebo pred pouzitim programu zapnout pocitac). Samozrejme je to treti moznost – kaslat na nastroje a dat tam magnetofon ktery dokaze zapnout i vetsina hracu na vuvuzelu, ovsem nauctovat si za nej dostatecnou palku, abyste nekde jinde slozil vlastni symfonicky orchestr a pozadovane skladby na nej predem nahral …
(Nic proti hracum na vuvuzelu, dokud se mi drzi z doslechu, ale pri zakazce na vybaveni symfonickeho orchestru je odmitam brat v uvahu)

No a jsme opět u jádra věci, u toho, co jsem tu nesčíselněkrát psal nejrůznějšími slovy, a co stále nejsem, zjevně, schopen vyjádřit tak, aby to někteří vysoce kvalifikovaní odborníci pochopili: Většina zákazníků a zakázek nebude od symfoniků, ale od rámusistů. Lidé přicházejí pro vuvuzely, a vy (obecně, nikoli vy osobně) jim dáváte flétny, klárinety a hoboje. Oni z nich nejsou schopni vyloudit požadovaný rámus, jdou za vámi a říkají: „Mně to nerámusí!“ A vy stále dokola opakujete, že se na to musí naučit, že potřebují nějaké znalosti a cvik a praxi, že nelze očekávat, že budou umět rámusit na trubku bez zacvičení, nebo snad začneme dávat symfonikům vuvuzely, kam jen tohle spěje?, … místo toho, abyste jim podali vuvuzelu. Oni nechtějí hrát symfonii, oni chtějí něco na dělání rámusu. Vy si klidně hrajte na shakuhachi v čajovně, ale většinový zákazník jde troubit na fotbal. Pokud budete (stále to píšu obecně, nikoli konkrétně na vás) trvat na tom, že vuvuzela je pro cvičené opice a ke zvládnutí houslí musí mít cvik, tak je to, nezlobte se na mne, jen vaše chyba, protože – jak je psáno už v nadpisu – vaši zákazníci nejsou symfonici! Ano, mohou přijít. Těm nabídnete violu a harfu. Ale pro většinu mějte připravenou vuvuzelu, vozembouch a řehtačku a dejte jim to, co chtějí, i když k tomu máte tisíce výhrad. Od toho tam jste! Ne od toho, abyste dávali fotbalovým fanouškům saxofony a tvářili se samolibě, když na ně nezatroubí ani bééé.
Nejcennější poznatek z této diskuse: Co do chápavosti si nemají programátoři s BFU co vyčítat.

Myslím, že nemáte úplně pravdu. Měl byste ji, pokud by zákazník věděl, co chce. Ale on to ve VĚTŠINĚ případů opravdu NEVÍ. On jde do obchodu s hudebními nástroji, považuje vuvuzelu za hudební nástroj a hráče na ni za muzikanty. Řekne, že chce trumpetu a vy mu podáte trumpetu. Načež zjistí, že je to nějaké komplikované, že na to takhle z fleku nezatroubí a řekne si, že to je shit oproti vuvuzele. A pak vidíte, jak sestavuje orchestr z vuvuzel, pro každý tón jeden hráč s trumpetkou vyluzující tón o jiné výšce, protože jeho omezené znalosti o muzice mu nedovolují představit si, že se to takhle fakt nedělá a že se to dá udělat jednodušeji – ovšem za cenu složitějšího učení a použití tří hráčů s tím „shitem“ se třemi klapkami a pokroucenými trubičkami mezi nimi, na který se musí nějakou dobu učit hrát. Pak se začne ukazovat, že na trhu začíná být nedostatek „trumpetistů“ (jak by ne, když jeden ensamble jich spotřebuje několik desítek) a že nezvládají zahrát ani to, co kdysi v pohodě a nesrovnatelně lépe zahrál jeden člověk. Argumentuje se tím, že trumpetistů ovládající hru na klasickou trubku je příliš málo a jsou drazí (člověk z marketingu o tom samozřejmě taky nic neví, takže si vycucne z prstů, že jeden „klasický“ trumpetista nahradí 3 vuvuzelisty, což je samozřejmě pitomost). Tohle šílenství samozřejmě postihne i výrobce nástrojů – jakmile to není nástroj, který dokáže každý „intuitivně“ zvládnout v okamžiku, kdy ho poprvé drží v ruce, je to špatné. Housle se stanou překonanými, piáno, varhany, kytara, flétna – to všechno jsou překonané nástroje, lidi se na ně museli učit spoustu let hrát. To by dnes nebylo možné, protože ty současné nástroje se rok co rok „inovují“ a „vylepšují“, sestavují se orchestry se stovkami – ano, ba i tisíci hráči – což by si dnes už samozřejmě nikdo s použitím „starých“ nástrojů a „klasických“ muzikantů nedokázal ani představit.
Stručně a krátce – neřekl bych ani popel, kdyby přišel fotbalový fanoušek s tím, že chce vuvuzelu na dělání randálu a punkt. Jenže on přijde člověk s tím, že chce nějaký nástroj, aby si na něj mohl zahrát, ale jakmile mu nabízím něco jiného, než vuvuzelu, jsem špatný já, protože to není dostatečně primitivní, aby on nemusel vyvinout žádné úsilí.
Myslím si, že nebudu přehánět, když prohlásím, že 80% lidí v IT tam je jen pro to IT, tj. jejich mentální schopnosti jsou tak omezené, že je třeba přijmout další lidi do IT, aby dokázali plodit takové věci, které ti omezenci budou schopni používat, a další hromadu lidí na to, aby po nich opravovala to, co zpackají. Zkrátka moloch, který čím víc bobtná, tím víc potřebuje vody. Ale dobrého je v tom po málu. Kvalita je zde nahrazována kvantitou, stojí nás to všechny obrovské peníze, ale za daných okolností je obtížné dostat se z toho blázince ven. Aby ne, když razíme filosofii, že průměrný pitomec je tím nejvyšším arbitrem, byť se jedná o odborné záležitosti.

Ano, stává se, že uživatel neví co chce. A stává se, že si navzdory doporučení prodavače koupí nevyhovující výrobek. Takové zákazníky označuji za nevěřící Tomáše a u nich nastupuje trest přirozenými následky. A nelze než souhlasit s panem Malým, že plebs si žádá vuvu – tak mu ji dejme. A že takových zákazníků bude většina.

Vaše analogie trubky jakožto specializovaného nástroje a CADu jakožto nástroje pro inženýra je hezká, leč místy drhla. Pokud přijde trumpetista a chce trubku, prodejte mu ji, neb na ni umí a umožňuje mu práci. Pokud mu ale prodáte saxofon či tubu s tím, že je to přeci také hudební nástroj, lze na to krásně hrát a když chce být muzikant, musí se naučit pracovat s dodaným nástrojem, nastává problém.

Inženýr umí rýsovat, rozumí statice i dynamice, soustředí se na řešení svého úkolu. Je to odborník ve svém oboru. CAD je pro něj nástroj, umožňuje mu zaznamenávat a kodifikovat výsledky jeho práce. Trumpetista má zas rozsah tónů, které dokáže vyloudit trubkou, smysl pro rytmus, zautomatizovanou hru na trubku. Pokud dostane do ruky saxofon či tubu, bude nadávat. Když mu podáte vuvuzelu, rovnou vás s ní přetáhne po hřbetě (tělocvikářskou píšťalkou by to alespoň tolik nebolelo).

Stejně tak inženýr vám nabídku Malování pod Windows patrně hodí pod nohy. A rýsovat v Corelu se mu nebude chtít – byť by to šlo. Chce nástroj, který zná, který mu umožňuje pracovat efektivněji – a ne nástroj, který mu neumožňuje se soustředit na svou odbornost a nutí jej učit se něco, co souvisí nikoliv s návrhem nového mostu, ale s obsluhou nešťastně navrženého UI.

Programátor zvládne naprogramovat CAD, ale jeho uživatelské rozhraní, terminologie, zkrátka rozložení ovládacích prvků by mělo vycházet z potřeb a požadavků inženýra – nikoliv ze znalostí programátora který pak bude argumentovat, že když ten uživatel chce s tím programem pracovat, musí se to naučit.

Stejně tak nástrojař si musí zjistit jak ta trubka vlastně vypadá – má výhodu, že UI má předem dané – a udělat ovládání, které hráč zná. Pokud vymyslí inovativní kroucení trubek a zachová ovládání a funkčnost, bude to hráči šumák. Ten chce foukat, mačkat své tři knoflíky a slyšet tóny, které hraje.

Jediným problémem je vlastně to rozhraní. U trubky je dané a jiné ovládání nebude nikdo vydávat za trubku. Bude to paskvil, v lepším případě nový nástroj, ale nebude to trubka. S UI programů to tak snadné není. CAD s jiným ovládáním je stále CAD. Je to jako kdyby různé nástroje uměly vyluzovat stejný zvuk a měly zcela jiné ovládání. Z toho by hráči na trubku šíleli. A co chudáci inženýři, kteří se musí učit stále na nové a nové nástroje, místo aby dělali to, co studovali?

A nyní si upřímně řekněme – Lze se ve světle těchto okolností divit, že se uživatelé občas nevyznají v UI? Že se ptají, když neví jak nacvakat to čemu rozumějí do systému s programátorskou logikou ovládání? Vždyť takový nástrojař, který vyrobí trubku s pěti knoflíky mačkanými prsty na nohou u trumpetistů též příliš úspěchů nesklidí.

Pokud dostanu zakazku na vybaveni symfonickeho orchestru, tak poridim vybaveni pro symfonicky orchestr, nikoli rehtacky a vuvuzely a predpokladam, ze si objednavatel najme hrace schopne cist noty.
Pokud dostanu zakazku na vybaveni materinky ramusidly, pak sahnu po rehtackach, bubincich a tamburinkach a predpokladam, ze si objednavatel nebude stezovat na obtize pri hrani slozitych symfonickych del.
Nechapu co je na tomto pristupu nepochopitelneho. Kazdy dostane to, co si objedna a taky zaplati.
Pokud je jako cilovy uzivatel zakaznikem specifikovan „stredoskolak se znalosti prace na PC“ a je od zakaznika vyvyjen tlak na rychle a levne reseni, tak budu predpokladat, ze uzivatel dokaze alespon cist v materstine a placeny cas budu venovat zabezpeceni spravneho vypoctu mzdy pri praci prescas ve svatek v ukolu s rizikovymi priplatky (neb to se tam opravdu resilo) a ne tomu, ze uzivatel odmita cist a je treba ho nutit aby delat to, co ma v popisu prace. Pokud uzivatel neni schopen precist vetu z obrazovky, neni vhodnym adeptem na zpracovani mezd velkeho podniku.
Pokud by byl jako cilovy uzivatel zakaznikem specifikovan „idiot, co odmita pracovat a neumi cist“, pak by ten mzdovy program mohl byt zpracovan formou interaktivni obrazove knizky, stal by stokrat tolik a psal bych ho dodnes. Ale tak zadani vazne neznelo. A aby nase firma financovala vyvoj neceho zcela jineho a stokrat drazsiho ackoli to po ni zakaznik nechce a take to nezaplati, to snad nemyslite vazne.
To neni o nepochopeni programatora, to je o realnem svete a skutecnych penezich. Nevim co je na tomto k nepochopeni.