Odpověď na názor

Hm, mám zkušenosti z konstruování letadel, aut, architektury, programování … a potvrzují mi to, co říkal už starej Tupolev (konstruktér slavnej túček – letadel): jeden člověk je schopen problém vyřešit v nějakém čase, dva lidé ten čas zkrátí, tři také, ale od čtyř nahopru už to stojí za starou belu. Podobně se vyjadřoval jeho „konkurent“ Kelly Johnson, šéfkonstruktér od Lockheedu (U2, BlackBird, StarFighter), že pokud je člověk talentovanej, tak obvykle rychle dospěje k použitelnému ba skvélému řešení a když to pak rozvrtává, obvykle to zkazí. … obé volně řečeno (nepamatuji si přesné znění výroků, ale smysl je snad stejný).
Mám zkušenost, že velké týmy, to je spousta času na vzájemnou komunikaci, slaďování a dlaší podobný nutnosti … přitom se rozmělňuje koncept, vytrácí se jiskra řešení a dílo se stává bezpohlavním mastodontem. Statisticky ve velkých týmech je převaha průměrných lidí, kteří nejsou schopní pochopit nápady několika málo talentovaných tahounů a jenom je pak rozhňaňají a pohřbí do průměrnosti. Bléé. Bohužel, gausova křivka vztažená na populaci je neúprosná. Jediné co pak funguje je to, že malý tým talentovaných rvůrců dotáhne nejprve věc do takové stavu, když to stačí dát jen rozkreslit a dočesat. Protože síla velkého množství průměrných lidí může být v tom, že dokážou odvést v krátkém čase obrovské množství rutinní práce. Kritické je ovšem samotné předání díla do rutinérského prostředí – nesmí tam být nejsanost a možnost uhnout od konceptu jinam.