Přejít k navigační liště

Zdroják » Různé » Moje cesta – Programátor těsně před čtyřicítkou

Moje cesta – Programátor těsně před čtyřicítkou

Články Různé

Nedávno jsem četl článek Martina Malého o tom, jaký je život programátora po čtyřicítce. Ten článek mi mluvil z duše, a proto jsem se rozhodl popsat svou cestu.

Nálepky:

Text vyšel původně na autorově blogu.

Moje počátky

Jsem ročník 1979 a s počítači jsem nezačal koketovat v dobách tuhého komunismu a období studené války jako Martin Malý, ale těsně po Sametové revoluci. Asi tak těsně, že se nám během školní docházky občas vloudilo oslovení “soudružko učitelko”. Některé mé vzpomínky jsou proto notně zastřené.

Určitě jsme s bratránkem pařili něco na jeho Commodore 64, ale můj pravý začátek s počítači resp. mikropočítači se odehrál během Vánoc 1991 ve věku sladkých jedenácti. To mě totiž moji oduševnělí rodiče naznali jako způsobilého k tomu, abych se stal vlastníkem Didaktiku M, černobílé televize, jehličkové tiskárny (musel se používat kopírovací papír tzv. kopírák) a kazetového přehrávače.

K tomu byl slovensky psaný technický manuál s popisem jednotlivých obvodů a já nevím čeho. Můj otec ho s neodmyslitelnou cigaretou v ústech pročetl a provedl iniciální propojení všech výše zmíněných periferií.

Didaktik M. Zdroj: Wikipedia

V těch dětských letech jsem počítač viděl jenom jako nástroj zábavy, ale jisté technické otázky mi vrtaly hlavou. Jak jsou ty hry udělané? Jak se dělá grafika? A co zvuk a hudba? Možná se teď jenom trochu idealizuji a ve skutečnosti mi učarovaly ty hry a tyhle otázky se objevily mnohem později.

Otec, velmi technicky založený člověk, mi opatřil knihu o programování v BASICu a já začal podnikat první nesmělé pokusy. Že bych tehdy tušil, co to je procesor nebo paměť, a nedej bože jak to funguje? O tom nemůže být ani řeč. Prostě jsem metodou pokus omyl začal tvořit jednoduché programy, do kterých si mohl člověk maximálně zapsat nějaký text. Metoda pokus omyl se stala po všechna následující léta mým nejlepším způsobem učení.

Snažil jsem se napodobit grafiku, kterou jsem viděl ve všech hrách, ale šance na úspěch byly velmi mizivé. Tehdy nebylo žádné StackOverflow, nebyl Google, kterého byste se zeptali “computer games graphic”. Navíc k jazykové vybavenosti dotvářející tehdejší školní docházku patřily hodiny ruštiny, protože učitelé anglicky ani německy prostě neuměli.

Mimochodem v té době Tim Berners-Lee právě spustil World Wide Web (WWW), tedy to co nyní většina lidí trochu zkresleně vnímá jako internet. Dokonce jsem ve svém okolí neměl nikoho, kdo by alespoň vzdáleně tušil, jak se tvoří počítačové hry. V roce 1994 jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu v Písku. Didaktik M tehdy přestával být v kurzu a moje dychtivost po počítačovém vzdělání byla velmi rychle uvedena do reality Ohmova zákonů a polovodičů.

Místo do počítačové obrazovky jsem čuměl na osciloskop a snažil se pochopit věci pro mě naprosto nepochopitelné. Já si chtěl hrát s počítači a nikoliv stavět transformátory nebo se učit Boolovu algebru. Já byl vždycky spíš top down typ. Během dvou hodin výpočetní techniky (jedna učebna 286tky a druhá 386tky) jsme se učili ovládat DOS, Norton Commander a podobné blbosti.

Osciloscop. Zdroj: Wikipedia

Byly nějaké pokusy naučit nás programovat v Pascalu, ale kdo neměl doma PC, byl prakticky bez šance cokoliv pochytit. Možná jsem teď moc kritický, protože někteří z mých spolužáků to zvládli, ale já v tom plaval jako hranolky v oleji. Někdy kolem druháku jsem měl ve škole hrozné problémy, hlavně matematika pro mě byla naprostou noční můrou. Neoznačil bych se za úplně natvrdlého, ale pokud nemáte dobrého učitele, a pro technické předměty to platí absolutně, stačí jenom málo a věci vám přestanou dávat smysl a vy se je musíte učit memorovat. Já nikdy nebyl studijní typ, že bych ležel v učení, takže memorování u mě nefungovalo. Postupem času se můj školní průměr začal přeci jenom zlepšovat, ale programování mě pořád míjelo, přestože jsem kolem roku 1996 dostal PC 486.

Programovat na Didaktiku M a 486 byly úplně jiné světy. Na Didaktiku na vás blikal terminál, do kterého jste rovnou začali psát program, ale na 486 vás čekal maximálně DOS. A teď v tom DOSu zkuste začít něco programovat, pokud znáte maximálně BASIC. Na konci střední školy jsem byl maximálně špatně kvalifikován k pokračování rodinné tradice v opravě televizí.

Na vysokou školu mě nevzali. Tehdy se dalo ještě mluvit o tom, že si vysoké školy studenty vybíraly, neboť přijat byl každý pátý. Jsem tomu rád, protože místo přihlášky na techniku jsem zbaběle zkusil pedák s výpočetní technikou. A tak jsem dnes mohl být špatně vydělávající a neurotický zeměpisář či učitel občanské nauky s trvalým pocitem promarněného života.

Navázal jsem proto studiem na Vyšší odborné škole, ale pořád jsem byl od programování na hony vzdálen. Kromě toho moje PC 486 začalo poměrně dost rychle zastarávat. Možná jsem v té době ani o programování nepřemýšlel. Nicméně pak nastala v mém životě série tří velmi nepravděpodobných událostí, která mě nasměřovala na dráhu programátora.

Pamatujete si Invex? Invex byla výstava výpočetní techniky, kam se sjížděli adolescenti pařit nejnovější hry a slintat nad výdobytky ze světa spotřební elektroniky. Mimochodem jsem tam poprvé v životě viděl futuristický design počítačů značky Apple. Na plakátu samozřejmě. Ten mi učaroval tak, že mi několik let zdobil dětský pokojíček. Řízením osudu jsem si u jednoho stánku koupil hru za padesátikorunu a díky tomu se stal součástí velké slosovací soutěže o našlapaný počítač (Pentium II, grafický 3D akcelerátor). Kolik byla šance, jedna ku tisíci, jedna ke stu? Abych to zkrátil, vyhrál jsem ho.

Druhá náhoda spočívala v absolventské práci v roce 2001. Měl jsem absolvovat nějakou praxi a při ní pracovat na oné práci. Problém byl v tom, že můj vedoucí na mě neměl čas. V té době jsem chodil vypomáhat se správou počítačů, tiskáren apod. na záchrannou službu v Písku. Protože to byla brigáda přes jednoho z mých učitelů, pana Oldřicha Hlaváčka, napadlo ho, že bychom mohli zkusit změnit téma absolventské práce.

Slovo dalo slovo a já začal v rámci záchranky pracovat na vývoji informačního systému. Na škole jsme dostali nějaké základy databází, HTML, Visual Basicu, pokud si tedy dobře vzpomínám. S trochou nadsázky jsem si na té záchrance dělal product ownera, analytika, scrum mastera, vývojáře i testera v jedné osobě. Tři měsíce jsem jenom seděl a programoval v PHP, MySQL, HTML a JavaScriptu. Všechno jsem se poctivě učil občas opět metodou pokus/omyl.

V offline podobě byly k dispozici knihy. Papírové knihy samozřejmě. Požitkem byla návštěva knihkupectví a přehrabování se v knihách z nakladatelství Grada. Knihy měly dvě nevýhody. Mnohé byly zastaralé již ve chvíli, kdy opouštěly areál tiskárny. Druhou nevýhodou byla cena.

V online podobě byly populární diskusní emailové skupiny. Existovalo jich několik, některé sídlily na serveru builder.cz a interval.cz. Tam jste poslali dotaz a občas vám někdo i odpověděl. Občas to tam pěkně vřelo, když padaly naprosto nevinné dotazy na to, jestli použít PHP nebo ASP. Taky jsem si párkrát přilil olej do ohně, ach, to mládí.

Po dokončení řádného studia a úspěšné obhajobě diplomové práce jsem nastoupil základní vojenskou službu. Místo myši a klávesnice jsem leštil kanady a učil se pochodovat po buzerplace. Krom získání důležitých praktických informací, jako například způsobu skládání spodního prádla, se ve mě prohloubil přirozený odpor k uniformitě, hierarchii a hlavně dělání úkonů postrádajících smysl.

K majstštykům vojenské logiky patřilo trhání trávy v srpnu palčáky namísto použití sekaček. Na ty jsme totiž nebyli zaškoleni. O inteligenci některých kamarádů se jistě dalo pochybovat, ale na tohle stačili i ti nejméně bystří spolubojovníci. Pokud jste potřebovali něco s někým vyřešit, většinou jste nemohli, protože byste porušil subordinaci (komunikujete jenom se svým velitelem, a ten se svým a tak dále). Dokonalá průprava pro práci v korporaci případně dokonalý způsob, jak se naučit nenávidět hierarchie.

Neradostné rodinné události zkrátily službu vlasti na tři měsíce. Všem těm, co se teď uchechtnou a utrousí, jaká to byla asi vojna, bych přál, aby to na vlastní kůži zažili aspoň týden a pak nechť ať hodnotí…

Tím se pomalu dostáváme ke třetí náhodě. Civil, ty vole civil, normální oblečení, jídlo, prostě vymoženosti běžného života. Jenom jedna starost, co budu asi dělat. Písek, mé rodné město, není zrovna technologický pupek světa. Rozhodně si tam kliku u dveří nepředávají magnáti ze Sillicon Valley.

Stávám se programátorem

Je podzim roku 2001 a já hledám práci. Nabídka technických pozic osciluje mezi barmanem v internetové kavárně, správcem sítě a prodavačem výpočetní techniky. Obešel jsem lokální firmy, poptal se po práci, rozeslal životopis a skončil jsem na pracáku tedy na úřadu práce. Kde já dneska mohl být, kdyby to vyšlo? Asi opět na pracáku.

Určitě o mne byl zájem v Praze, ale já nejevil zájem o Prahu. Jednou mi takhle odpoledne zazvonila pevná linka. Paní z úřadu práce mi oznámila, nechť navštívím firmu A.S.E.I. (Aplikace Systémů Ekonomických Informací), že by tam pro mne mohli mít práci. Vybaven adresou, Písek je rozkošně malé město, jsem vyrazil žádat práci. K mé smůle firma na adrese nesídlila. Pro jistotu jsem se byl na té adrese podívat několikrát, jestli mě nešálí zrak. A nešálil.

No nic, povídám uhlazené paní za stolečkem, na té adrese firma neexistuje, přestože tam mají ještě cedulku. Paní, jistě študovaná a moudrá, mi poradila ať tam zavolám. Zavolat? No to mě opravdu nenapadlo. Zavolal jsem tedy na telefonní číslo a domluvil si schůzku alias přijímací pohovor.

Dneska vývojář ukazuje GitHub, já tenkrát donesl vytištěnou diplomku. Na co přesně se mě ptali, si nevzpomínám, ale hrozně se mi to líbilo. Samou radosti oslepen vlastní blbostí jsem nabídnul tykání budoucímu šéfovi Jirkovi Kotalovi – na pohovoru.

Od té doby dám dost na pocit, nejenom když měním práci, ale i když někoho přijímám. Musím z toho mít prostě dobrý pocit. Mimochodem od té doby nejsem zaskočen, když mi na pohovoru začne kandidát tykat.

Zpětně viděno, já dostal v té době práci snů pro můj další rozvoj. Webové aplikace, tenkrát se jim říkalo vícevrstvé, byly čerstvě narozený dítě a Java jakbysmet. Servlety nikdo neznal, možná ani nevymyslel, takže jsem si pěkně napsal vlastní HTTP server. Java pro mě byla magie. Můj mozek nebyl připraven na mentální skok z PHP na Javu.

Mě najali, abych dělal ksicht těch aplikací. Opět jsme na to šli od lesa, místo JSP jsme pěkně dynamicky generovali XML a pomocí XSLT jsme získávali HTML, které jsme rozhýbali JavaScriptem. Přátelé, to nebyl React, Ember či Angular, dokonce ani jQuery, ale document.getElementById. Historie zapadaná prachem, AJAX a asynchronní dotazy na server? Nepředstavitelné.

Java se mi nelíbila, bylo to na mě moc složité. K tomu Objektové programování. Všechno se to zlomilo díky tomu, že jsem si jednou v létě vypůjčil knihu Thinking in Java od Bruce Eckela od mého rádce a kolegy Rudy Pischeka. Sakra, najednou ty věci začaly dávat smysl. Teď trochu kecam. Musel jsem hodně programovat. S Rudou jsme neustále něco předělávali. Dneska by se tomu říkalo hackovat.

Tenkrát jsme dodávali jednu webovou aplikaci do Komerční banky. Mimochodem ta tam běží ještě dnes. Byl to punk non plus ultra. Oba dva jsme měli velmi mlhavé představy o bezpečnosti. Já tedy možná žádné a jestli měl Ruda, tak to úspěšně skrýval.

Aplikace na GET, jehož parametrem bylo osobní číslo zaměstnance, vracela jeho údaje. Kromě těch nevinných jako jméno a příjmení či pozici i ty citlivější třeba roční bonusy. To, že by osobní číslo zaměstnance mělo souhlasit s osobním číslem autentizovaného uživatele, nás napadlo až ve chvíli předávky, kdy si nějaký vykuk začal prohlížet záznamy generálního ředitele.

Mezi další kiksy patřila záměna funkce pro zaokrouhlení desetinného čísla za truncate podle spec. symbolu aneb z hodnoceni 4.9 byly najednou 4, a to v aplikaci pro hodnocení lidí. Tím jsme úspěšně přispěli k redukci zaměstnanců jiné banky asi o polovinu. Doufám, že už je to po těch letech promlčené. Kromě toho tam Ruda ještě v servrovně rozsednul diskové pole.

Někdy kolem roku 2004 jsem si čuchnul k Hibernatu a hlavně k Springu. To byl kulturní šok. Asi jako při přechodu z PHP do Javy. Taky jsem se díky psaní blogu potkal s pár lidma z Prahy a představa, že tam budu jednou pracovat, mě přestávala děsit. Jednou mi pod okny zastavilo SUV s pražskou poznávací značkou a chlápkem z Ústí či nějaké díry s komínem a jednou fabrikou ze severu. S ním jsme pak udělali pár dobrých věcí. Třeba CZ Podcast.

Filemon už tenkrát dělal pro Aribu, byl ve Finsku a spřádal velkolepé plány. Mě chtěl zneužít pro nějaký tool v Eclipse, který by potom Aribe prodal. Vždycky jsem bral Fila trochu s rezervou, když mluvil o svých plánech – on lítal v oblacích a já chodil po zemi – proto on udělal několik úspěšných firem a já žádnou. Zaujala mě firma Systinet Romana Staňka, pro kterou Filemon dříve pracoval. Přetáhl mě tam, stejně jako o pár let později do GoodData, Pavel Kolesnikov řečený Koles. S ním to byla známost čistě virtuální, podle vzorce ty máš blog, já mám blog.

Je první únor 2006 a já jedu tramvají číslo 1 směr Želivského, Praha hlavní město. Z firmy, kde bylo maximálně pět Java vývojářů, jsem se ocitnul ve firmě, kde jich bylo šestkrát tolik nebo víc. Naučil jsem se pár cizích slov, začal používat czechenglish (hoď mi tam mítíng ty vé, koho to hajrujete vy lůzři, naportujeme to pro AIX) a dostal se do jiného světa.

Původně jsem si myslel, že to bude svět webových služeb, ale k tomu to mělo hodně daleko. Vývoj byl klasický vodopád, Spring tam nikdo neznal, ale za to jsem si tam přičuchnul k různým aplikačním serverům, databázím a middlewaru, ke kterému bych se jinak nedostal. Kromě toho mi tam vysvětlili, co je to ten REST a našel jsem plno přátel a kamarádů do nepohody.

Kromě toho, že jsem se stále něco nového učil, jsem začal nějaké vědomosti předávat sám. Začali jsme nahrávat CZ Podcast a pořádat setkání pražské Czech Java User Group. Tenkrát u toho byl ještě Roman Štrobl alias Roumen, který pracoval v Sun Microsytems jako evangelista vývojového prostředí NetBeans.

Byly to doby, kdy jsme řešili blbosti typu: myslíš si, že je lepší Eclipse či NetBeans nebo já ti říkám velké firmy nebudou nikdy používat Spring. Hodně jsem pracoval. Já byl v práci i o dovolené, protože mě to prostě bavilo. Mezi roky 2001-2008 jsem měl maximálně dva týdny opravdové dovolené, myšleno offsite. Holt mladej kluk.

Zásadní předěl nastal ke konci roku 2009, to jsem totiž přestával věřit, že HP (spolknul Systinet) dokáže dělat dobré softwarové produkty. Jak by mohli ti kluci od tiskáren sakra vědět, jak se dělají softwarové produkty. Mojí tehdejší intuici nechť zvaliduje aktuální stav HP Software, resp. pozůstatků kdysi hrdé Systinet firmy. Filemon mi tehdy nabídnul teplé místečko ve Spořce pod vlajkou jeho firmy JetMinds, se kterou se tam tehdy zkoušel etablovat.

Byl to světák světa znalý, dokonce mi tenkrát slíbil nějaké stock options. Ale já tam nevydržel déle než půl roku, korporátní prostředí není nic pro mě. Korporátní logika – v naší části lodi není díra – mi připomínala časy vojenského stejnokroje. Hodně mi chyběl pocit, že za něco kopu, že ta práce dává smysl. Anglicky se tomu dneska říká ownership. Začal jsem pošilhávat po startupu GoodData, který založil Roman Staněk. K mojí smůle tam nebyla žádná práce v Javě. Bad luck, smůla hochu, někdy jindy a jiném životě.

Na CZJUG na jaře 2010 dorazili Koles s Jardou Gergičem a bavili jsme se o GoodData a oni nadhodili, že tam mají vlastně část aplikace napsanou v Javě. Zalapal jsem po dechu a začal jsem se vyptávat. Slovo dalo slovo a ocitl jsem se tam na pohovoru. Otázky jsem smáznul snad dřív, než se na ně ptali. Ego nabylo obřích rozměrů, když mi volal sám Staněk a popisoval mi klady a výhody práce pro něj. Nakonec se mi s nabídkou neozvali. To mě doslova pobouřilo. Nakonec z nich vypadlo, že mají nějaké pofidérní pochybnosti, a že mě určitě nemůžou zaplatit, protože jako startup.

Málo love. Ty kdyby věděli, že bych tam dělal i za půl darma. Startup, Sillicon Valley, akcie, produktový vývoj. Bylo mi 30, žádný závazky, tak proč to nezkusit. Peníze budou a hlavně to ti povídám, až se ta firma prodá, budu ve vatě a kalim s čičinama v pražským báru. No realita bývá někdy na hony vzdálená představám.

Místo do Sillicon Valley a jízdě po Golden Gate jsem jezdil maximálně pendolinem přes Pardubice do Brna. Ale stálo to za to. Teď nemyslím catering Českých drah a jejich neschopnost zajistit internetové připojení. Byla to velká profesní škola života. A.S.E.I byla základka, Systinet střední, GoodData vejška. Najednou jsem začal pracovat na produktu, který reálně používali zákazníci (rozdíl proti HP). Byli jsme v cloudu na AWS, řešili zajímavé problémy a firma i produkt rostly.

Mohl bych tu psát o tom, že jsem poznal, co to znamená distribuovaný systém, zažil DevOps, NoSQL, ale nejcennější bylo, že tam byla hromada chytrých lidí, od kterých se mohl člověk leccos přiučit. Na druhou stranu tam byla trochu kultura inženýrských alfa-samců, kde se neustále poměřovala ega. Všechno to bylo navíc vyostřené ideologickým sporem, která technologie je nejlepší. I triviální rozhodnutí končila v klinči patem, protože nikdo nechtěl ustoupit ze své pravdy. Marnost nad marnost.

Bylo tam pár failů, které jsem si řekl, že nikdy za žádných okolností znovu v jiné firmě nedopustím. Některé se mi podařilo dodržet, třeba že na backendu budeme mít jeden jazyk, a jiné nikoliv, třeba Ember. Strávil jsem tam krásných pět let a zase to nedopadlo exitem. Pokud by bylo náhodou IPO, dejte mi vědět kvůli akciím.

No krásných pět let.. Přátelé, měl jsem se tam báječně. “Hypotéka na krku, dítě na cestě, máš se tam jako prase v žitě, proč chceš odcházet?“ Ťukala si na hlavu moje žena. „Půjdeš do Zonky, nechceš radši do Avastu? Měl bys tam snídaně, obědy, večeře – víš kolik toho sníš – pět minut od baráku, mohli bychom tam za tebou se synkem zajít.” No jak bych vám to vysvětlil, jsou lidi, kteří když si můžou vybrat ze dvou cest k dosažení nějaké výzvy, tak si z principu vždycky vyberou tu složitější. A to je přesně můj případ. Asi soutěživost nebo pocit, že to nebude moci nikdo zlehčovat.

Současnost

A tak jsem v Zonky, to je peer to peer služba na půjčování peněz. Asi patnáckrát jsem se sám sebe ptal, kam to lezu. Malý kancly, CTO, co jezdí ve Fabii a na oběd do vývařovny na stojáka (bez stravenek) zvané U mokrýho lokte, kam mě brával fotr snad ještě za komára. Ovšem velká výzva, postavit tu službu v pár lidech.

První skvělá zpráva na sebe nenechala dlouho čekat. CTO si jede na tři měsíce na dovolenou a pak se asi nevrátí. Máš to tu na starosti. Ahoj kluci, ehm, pardon? Už jsem se smířil s tím, že po patnácti letech nebudu programovat. Je to pech, ale firma si myslí, že jí více pomůžu, když to celé budu pomáhat řídit.

Má to jednu výhodu, když za mnou přijde vývojář s nějakým geniálním nápadem, např. že to celé přepíšeme do Scaly, mám po ruce milion a jeden argument, proč je to ten nejdebilnější nápad pod sluncem. To byl fakt jenom příklad, nic proti Scale, kromě toho že to je akademickej jazyk, jednou to napíšeš a nikdo to už nepřečte. Ale co já vím o Scale, že jo.

Za těch patnáct let mám krapet zkušeností, které vybrousily něco, čemu se říká intuice. Je to blbý, že to takhle říkám, protože dneska chce každej řídit firmu daty, že jo… Chce za vším vidět propracovaný kalkulace a div ne umělou inteligenci, ale ono je to pořád stejný. Kromě intuice jsem měl vždycky štěstí. Nebo jsem měl štěstí, protože jsem měl intuici? Kdo ví.

Je pár principů, které jsem si ověřil a které fungují přes více oborů.

  • Dej lidem svobodu a chtěj po nich odpovědnost.
  • Důvěřuj jim, jinak jsi je neměl najímat.
  • Když se něco podělá, ber to jako příležitost se něco naučit.
  • Nikdy netoleruj alibismus.
  • Z těch hardskillových není žádné univerzální, protože technologie se mění každý den.
  • Co platilo včera, je dneska tabu. Nevěřím na nějaký upfront design čehokoliv a velké plánování, protože ani jedno ani druhé nepřežije první střet s realitou.
  • A samozřejmě pokus omyl stylem top down. To je asi pointa celého příběhu.

Vlastně možná jenom jedna myšlenka. Štěstí musíš mít aspoň na lidi a já ho měl třeba díky CZ Podcastu nebo CZJUGu nebo svému blogu. Snad vám moje cesta pomůže ve vaší vlastní, ale tu si musíte prošlápnout sami.

Komentáře

Subscribe
Upozornit na
guest
12 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Dík za skvělý článek… mladíku !

Jozef Chocholáček

a fajn inspirace, jenom bych hnidopišsky upřesnil, že na podzim 2001 už servlety a JSP byly „stará vesta“, a existovala i spousta frameworků – už v roce 2000 jsem na svém prvním Java projektu používal Struts, a ve firmě jsme si vyvíjeli vlastní (něco na způsob pozdějších JavaServer Faces).

thespool

Vyborny clanek, diky :)

Jan Švec

Parádní článek, také jsem střední strávil na SPŠ v Písku, roky 1998 až 2002. Díky za připomenutí těch časů, Invex, bastlení, 486, jo jo…

balki

Som o 3 roky mladsi, ale ked to tak citam, tak som vlastne rad, ze moja cesta nebola az tak kostrbata :) Od programatorskeho kruzku, cez programatorsky gympel. Intermezzo so stavebnou fakultou a zistenie po 3 rokoch, ze to nechcem robit :) Az po studium softveroveho inzinierstva a napokon robim to, co som studoval :) Ale to bude tym, ze som z velkeho mesta (najvacsej dediny) a info o pocitacoch sme tu mali dost :)

Tomáš Kadeřávek

Díky za skvělý článek, je velmi inspirativní. Jeho přečtení mi připomnělo, jak jsem před lety začínal taky. Bohužel, já měl nakonec tu smůlu, že hned po maturitě, shodou okolností z podobného oboru, jsem strávil na vojně celý rok, a po roce na pracáku odjel do Prahy dělat do fabriky, tisknout na papírový pytlíky :) … a tam jsem se zasekl na 13 let, z vlastní lenosti a blbosti. Když mi ale před pár lety zaklepala na rameno třicítka, řekl jsem si, že je třeba začít něco dělat. Takže dnes dělám alespoň technickou podporu pro jednoho ISP, „péhápko“, SQL, a další věci se už snažím praktikovat alespoň sám pro sebe, JAVA mě teprve čeká. „Síťařina“ je taky hodně o učení a praktikování, ale jelikož už zase začínám zpomalovat, a na firemní web najatá firma se vyhodila, začínám se angažovat i v této oblasti, abych se něco přiučil. Člověk se prostě nesmí zastavit, a stále se učit něco nového… ;). CZ Podcast mi zní jako zajímavá volba, hlavně do vlaku, kde se to s tím připojením pořád ještě o moc nezlepšilo, takže se rád nechám inspirovat. Ještě jednou díky, a přeji hodně dalších úspěchů.

Joseph PI

A kdy jsi byl na te vojne?(1979?) Nejak me tam v tom tvem krasnem vypraveni chybi ten Hardware,Asm,C/C++, procesory a takova ta nezbytna polovodicovo-binarni technika ( bez ktere to bohuzel nejde ), patrne uz jsem opravdu az moc stary a nektere ty veci me jaksi minuly. Blahopreji k uspechum. Sam jsem bohuzel poznal ze neni mozne se naucit uplne vsechno (i pres nadlidskou snahu ) a tak delam pouze co po mne chteji a hraju si s RapsPI a Arduinem a snazim se detem udelat totalne originalni herni konsoli nebot konkurovat se neda, a uz mam rad svuj klid a programovani je pro mne spise konicek, i kdyz mikrocast z toho vseho nas zivi. Asi krize pred 50.

StaráLopata

Někteří pořád tvrdnou v paneláku na sídláku s haranty, zrezlou feldou a PHP ve Vimu, ale což, mohlo by být ještě hůř. Tak štěstí si určitě měl ale na rozdíl od jiných jsi ho dokázal pěkně využít tak ať se tě drží i nadále, v CZPodcastu mi přijdeš jako ten sympatičtější.
Jinak mi to přijde, že ze Zdrojáku se stává trochu něco jako blog nějakých IT stars či co. Chtělo by to vrátit zpět k tomu vývoji.

Dan Kuneš

Zdroják fakticky umřel, už se sem jen kopíruje z blogů pár lidí. Naposledy to tu nějak fungovalo pod Rootem a za Martina Malého.

Martin Hassman

S Martinem zrovna dolaďujeme seriál. Brzy začne vycházet 8-)

Dan Kuneš

Myslíš ten překlad zahraničního tutoriálu? Sice je to hezké, aspoň něco přeložit, ale já vzpomínal spíš na doby, kdy se tu objevoval původní obsah.

Roman Antl

Super clanek! Cetl jsem to jako knihu a autorovi klobouk dolu, ze to dokazal docela barvite popsat.
Vice takovych clankovych osudu o programatorech, nektere ty cesty jsou fakt zajimave :)

Enum a statická analýza kódu

Mám jednu univerzální radu pro začínající programátorty. V učení sice neexistují rychlé zkratky, ovšem tuhle radu můžete snadno začít používat a zrychlit tak tempo učení. Tou tajemnou ingrediencí je statická analýza kódu. Ukážeme si to na příkladu enum.

Pocta C64

Za prvopočátek své programátorské kariéry vděčím počítači Commodore 64. Tehdy jsem genialitu návrhu nemohl docenit. Dnes dokážu lehce nahlédnout pod pokličku. Chtěl bych se o to s vámi podělit a vzdát mu hold.