Teď je otázka, jestli zadavatel potřebuje OPIMÁLNĚ VYŘEŠIT svůj problém (klasicky vyjádřeno funkcí 3 nebo 4 proměnných – čas, cena, kvalita, resp. funkcionalita), nebo zda má zájem brousit léta nějaký kód jako vzácný drahokam, což bylo možná představitelné v době, kdy se psaly programy daleko menšího rozsahu, než jsou některé dnešní.
Zaplatit si geniálního solitéra sice může být lákavé, ale jenom do té doby, než nastane potřeba projekt rozšířit nebo daného člověka z jakéhokoliv důvodu nahradit. A nejhorší situace z hlediska firmy nastává v okamžiku, kdy se takovému géniovi nechají zcela volné ruce. Sice možná zná nazpaměť každý svůj napsaný řádek, ale pokud nemá dostatek sebedisciplíny, nebude s velkou pravděpodobností existovat časem jiné řešení, než celý systém nahradit něčím jiným nebo ho kompletně přepsat. V takovém případě si géniův nadřízený zcela přirozeně položí otázku, zda neměl raději zaměstnat nějakého „lepiče“.
