Tento článek původně vyšel na blogu autora.  Jiří Knesl pomáhá IT firmám k vyššímu zisku pomocí zvyšování kvality a produktivity vývojářů a IT managementu. Více se o něm dozvíte na www.knesl.com.

1. Jakmile je víc než 12 studentů, stává se, že nemám čas všem vysvětlit vše. Strašný pocit vědět, že musím někoho „useknout“ a školení udělat i s vědomím, že 100% pochopení nedám 100 % studentů (do skupiny 12 lidí se mi zkrátka daří, aby všichni měli 1).
   Kontrast: Ve třídách bývají i 2–3 desítky studentů, výsledek: jedničku dostane pár, zbytek dvojku a horší. Řešením by byl dvoj-trojnásobek učitelů – tedy klidně i dvakrát víc peněz na mzdy (ve školách nejsou jen učitelé). Až budu mít děti, dám je do Waldorfské školy nebo Montesori, tam jsou skupiny kolem 12 žáků na třídu normální.
2. Naučené je potřeba ihned aplikovat, několikrát zopakovat, Ebbinghausova křivka zapomínání je neúprosná. To mají školy podchycené dobře.
3. Všichni mí studenti, když na ně mám čas, se naučí všechno. Pokud něco nepochopí, není to chyba jejich, ale moje, že neumím vysvětlovat tak, jak to vyhovuje jejich stylu učení.
   Kontrast: Žijeme ve společnosti, kdy je normální tvrdit: „ten nemá na to udělat matematiku/fy­ziku/medicínu“.  To je hloupost, jen se liší tempo, jakým je každý schopen se učit. Pokud člověk nemá mozkovou poruchu nebo opravdu nízké IQ, tak věřím, že je každý obor ovládnutelný – i kdyby to trvalo 30 let.
4. Po obědě volím lehčí téma, než se zase zakrví mozek, v průběhu školení nabízím sušenky, protože k fungování mozku jsou nutné cukry.
   Kontrast: Nejednou jsem měl hned po obědě tělocvik. Hodiny se střídají a předpokládá se, že žáci jedou pořád stejným tempem.
5. Slepé následování osnovy je cesta pro méně aktivní studenty, když se mě lidé při školení začnou hodně ptát, nechám slajdy ležet a projdeme témata v pořadí, jaké studentům vyhovuje – lépe jim vše zapadne dohromady a bude je vše víc bavit.
   Kontrast: Striktně od nejobecnějšího ke konkrétnímu (deduktivní postup, správný, ale vyvolávající otázky, k čemu to je – čemuž by pár praktických příkladů na začátku předešlo), od nejstaršího k nejnovějšímu (a ideálně skončit 2. světovou válkou a ignorovat, že tu 40 let vraždili, mučili a utlačovali komunisti). Takže se studenti dozví, na kterých 7 pahorcích byl postaven Řím, někteří dokonce i jejich jména, ale vůbec netuší, že ve věznici v Uherském Hradišti pouštěli komunisti do politických vězňů elektrický proud, mlátili je hadicí do nohou, že 300 tisíc lidí uteklo, že děti papalášů byli nevyhoditelní ze škol, zatímco děti křesťanů nebo emigrantů měli nad sebou skleněný strop.
6. To, na čem záleží, jsou znalosti, ne vzdělání. Není podstatné, kolik informací žákem proteče, ale kolik se jich zachytí. Ověření po delší době je to nejdůležitější. Ověřování ihned může fungovat jako bič, aby si to dotyčný nastudoval a tak obešel běžnou rychlost zapomínání. V tom to školy mají dobře. Jen by měl někdo vymyslet, co udělat s tím, že spousty vysokoškolských studentů týden po zkouškovém by neudělali ani jednu zkoušku. Třeba učit mnemotechniky.
7. Když je někdo rychlejší, dávám mu víc a složitější cvičení. Nenudí se a pak může poradit ostatním. Naopak když je někdo pomalejší, buď s ním pracuju přímo, nebo ho nechám pracovat v páru, což pomáhá pochopení problému. Školy tohle mají taky, jen jsem se zatím nesetkal s tím, že by se přímo ve škole žáci i učili navzájem (ano, doučují se po škole, ale to je nad rámec).
8. Motivace je to nejdůležitější, student je na mém školení dobrovolně, je dospělý a účast mu pomáhá v kariéře. V tomhle obdivuju učitele, kteří se starají i o naprosto nemotivované děti, které jsou ve škole z donucení, nic nechtějí, nejsou cílevědomí a nevidí sebemenší vazbu na to, jak se jim v budoucnu bude nebo nebude dařit. Možná kdyby si děti mohly každoročně na týden zkusit práci extrémně nekvalifikovanou a extrémně kvalifikovanou (i třeba jako pomocníci), cítily by větší motivaci o něco usilovat. Moc nevěřím, že motivace dětí by byla pouze zodpovědnost rodičů. Motivace je zodpovědností každého, kdo pracuje s dalšími lidmi.

V současném systému si nejsem moc jistý, jak vše vyřešit. Ač v Česku mnoho lidí pochybuje o úrovni soukromého vzdělávání, řešením by mohla být právě konkurence soukromých škol. Škol, ve kterých bude víc pedagogů a třídy nebudou po 30 lidech. Škol, kde se téma bude probírat v pořadí, které bude žákům sedět. Škol, kde si žáci budou navzájem pomáhat. Škol, kde nikdo nebude „odsouzen“ k horší známce než 1. Škol, kde se budou probírat techniky pro práci s pamětí a kde žáci budou probírat takový objem informací, který si zapamatují. Škol, ze kterých budou vycházet absolventi, kteří nebudou mít pocit, že matematika je teoretická blbost bez praktického užití – naopak všechny předměty budou schopni aplikovat v praxi. Škol, ve které budou studenti motivovaní a cílevědomí.

Stálo by to možná pětkrát víc, než stojí školy dnes. Zatím. Khanova škola, fenomén Unschoolingu apod. už dnes dávají možná 80 % z výše zmíněného bez zvýšení nákladů. Školství se musí změnit a třeba někde existuje trik, jak toto vše zrealizovat a nemuset zvednout náklady na vzdělání pětinásobně.