O mistrech, žácích a webových patlalech

Článek z minulého pátku (Programátor není umělecký kovář – přeloženo z: Dan North, Programming is not a craft) vzbudil mezi čtenáři intenzivní diskusi, která nebyla až tak odlišná od té, co se odehrávala u původního článku. Autor na ni dokonce zareagoval druhým článkem, On Craftmanship, ve kterém sumarizoval čtenářské výtky do několika kategorií („Jak můžete programování přirovnávat k…“, „Autor o programování zjevně nic neví“, „Já jsem odborník a tenhle článek mě uráží, takže nad ním nebudu přemýšlet a jen tě půjdu praštit klackem“ atd.) Původně jsem chtěl jeho odpověď přeložit, ale pak jsem si řekl, že bude lepší, když si ji přečtete sami. Snaží se totiž vysvětlit podobným komentátorům, co je to metafora, a to je práce, jakou rád přenechávám jiným.

Už když jsem překládal původní článek, tak jsem přemýšlel, jak by takové to „cechovní předávání znalostí“ fungovalo. Při čtení komentářů jsem pak nad tím přemýšlel ještě víc a spojil jsem si to s dalšími komentáři u jiných článků a nakonec jsem si uvědomil, že se nám něco v tom programátorském řemesle asi ošklivě zvrtlo.

Představme si klasický řemeslný cech. Učedník se učí základům řemesla, mnoho let dělá „holku pro všechno“ spolu s ostatními učedníky (něco jako „programátor junior“), a nad nimi stojí mistr. Mistr je (měl by být!) ve svém řemesle opravdu dobrý, takže se učedníci naučí veškerý řemeslný základ – mlít mouku, řezat kůži nebo topit ve výhni. Ovšem mistrův vliv jde i dál – učí je svým příkladem i jiné věci: jak se jedná s lidmi, jak počítat peníze, jak se chovat v práci, jak vystupovat na veřejnosti (tedy vlastně „soft skills“)… Učedník po vyučení šel často „do světa na zkušenou“, tam se naučil zase jiné techniky, zjistil, jak to dělají v cizích krajích. Vrátil se, složil mistrovské zkoušky, stal se taky mistrem a provozoval řemeslo. Zjednodušeně řečeno.

Podobný postup funguje (nebo fungoval, nevím jak dnes) třeba i u lékařů, kdy vážení profesoři lékařských věd stále operují, diagnostikují, věnují se pacientům, vědecké práci, a přitom učí. Nemálo kamarádů mezi mediky mi vyprávělo, že jejich profesor pro ně byl nejen odborná autorita, ale i autorita lidská…

Střih.

„Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to učí, kdo to neumí ani učit, ten to řídí…“ Jistě znáte tento bonmot – či by bylo lepší označení malmot? Mnohým z nás ulevil ve chvíli, kdy jsme stáli a nevěřícně koukali na nejnovější nápad našeho vedení… Mnohdy není opravdu daleko od pravdy. Jenže je v něm zároveň čertovo kopýtko. Je to taková obdoba tvrzení: „Kritik je neúspěšný spisovatel (scénárista, filmař, muzikant, …), který sám nic vytvořit nedokáže, tak jen kydá špínu…“ A jak víme, že kritik (učitel) tomu nerozumí? No přece kdyby tomu rozuměl, tak to sám dělá, že – praví železná logika. Ale protože nemá na to, aby to dělal, tak mu nezbývá než to učit.

Trošku se to zvrtlo, nepřipadá vám? V řemeslech jsou mistři v oboru vzorem pro žáky a tak nějak za samozřejmé berou to, že jim předávají svoje znalosti. I v medicíně, i ve vědě – ti nejúspěšnější, ti opravdoví odborníci, píšou knihy, skripta, publikují, přednáší, učí na školách… A je to možná paradox, ale ti nejlepší dokážou učit velmi dobře i začátečníky. (Tuším že o profesoru Pelnářovi říkali: „On by dokázal i vola naučit integrály!“) Možná jste četli Einsteinův článek, v němž vysvětluje svou slavnou rovnici E=mc2 pomocí středoškolské fyziky a mechaniky. Čtete ten několikastránkový článek a říkáte si: Vždyť je to naprosto jasné! K čemu potřeboval docent N. tři tabule vzorců a hrdinný výkřik: „Pokud tomu nerozumíte, tak to najdete ve skriptech!“, tam si Einstein vystačí s dětským kolotočem a odvození pochopí i maturant.

Něco je špatně. Na školách učí docenti N., a špičkoví odborníci nepíšou naučné články, ale žádosti o granty.

Obloukem se vracím zpět ke zdejším komentářům. Sledujete, jak často se v nich objevují stesky nad „úrovní“ těch či oněch? Jak často v nich zaznívá: „to jsou články pro začátečníky, dejte něco opravdu odborného“? Ale schválně – víte, kdo dokáže napsat opravdu dobrý odborný článek? Přece mistr svého řemesla! Nejlepšími autory by byli paradoxně mnohdy právě ti, co si stěžují, že tu takové články nevycházejí.

Spousta velmi dobrých programátorů – a mezi vámi, čtenáři, jich je jistě nezanedbatelné množství – jsou něco jako sóloví běžci. Jsou velmi dobří, mají před ostatními náskok a stále běží a běží kupředu. Jejich výkon je nádherný – ale bohužel pro ostatní jalový. Nezůstává za nimi vyšlapaná cesta, po které by mohli běžet následovníci, žáci, kteří by se časem chytli, převzali by vedení a běželi dál. Zůstane za nimi jistě skvělý a úžasný výtvor, kterému ale rozumí jen pár lidí (paralela s pověstí o mistru Hanušovi a Staroměstském orloji je evidentní). Málokdy je za sólovými běžci něco, na čem mohou ostatní stavět.

Smutné je, když odborníci nechtějí předávat své zkušenosti dalším; ještě smutnější pak je, když jimi pohrdají (občasné komentáře o „webařském póvlu, co si ani nemá říkat programátoři, protože jen lepí skripty“ snad netřeba připomínat). Ano, mohou být výborní programátoři – ale nejsou to mistři řemesla. Opravdový mistr nechá další stát na svých ramenou.

Pokud bych měl z článku Dana Northa něco vzít a v Česku to prosazovat, byla by to právě myšlenka, že ti nejlepší, „opravdoví mistři“, jsou jen ti, co znají – a své znalosti předávají ostatním! Učí, školí, přednáší, publikují. Lidé, co dokážou své poznatky sesumírovat, publikovat a posunout tak i další. V tom je, podle mne, mistrovství mistrů. Bez žáků je i ten největší odborník – inu, pouhý odborník. 

Líbilo by se mi, kdyby do budoucna na prohlášení „rozumím tomu, jsem odborník, protože dělám aplikace pro banky / armádu / raketoplány“ následovala otázka: „Fajn, a kde publikuješ své odborné zkušenosti?“ Jít se svým jménem na trh a publikovat vlastní zkušenosti je totiž prubířský kámen opravdového mistra; nepublikovat ze své práce či poznatků nic („na to nemám čas… / nemám potřebu exhibovat!“) a prohlásit se za odborníka („nepíšu nic, protože pohrdám PR, navíc je to tajné“) dokáže, s prominutím, i desetiletý kluk od tátova písíčka…

Pověst mistra se totiž nedeklaruje, ta se buduje.