WYSIWYG musí zemřít!

Minulý týden jsem jel vlakem a napravoval jsem některé resty. Konkrétně jsem si četl knihu o WordPressu, ke které jsem slíbil napsat pár postřehů, ale vinou okolností jsem se před svátky zasekl u kapitoly 3. Tříhodinová cesta vlakem je vítaná příležitost, jak pokračovat v nerušeném čtení. Pokud se tedy nezaseknete u něčeho jiného, jako se to stalo mně.

Zasekl jsem se u screenshotu editačního rozhraní WordPressu. Pokud ho neznáte, tak – vypadá nějak takto:

Inu, Standardní Redakční Systém… Takhle vypadají skoro všechny, co je na něm divného? Však se podívejte znovu…

Co je divného na webových redakčních systémech?

Pravděpodobně řeknete, že nic – stejně jako jsem to tvrdil já až do té cesty vlakem. Takhle vypadají všechny, z nějakého důvodu se dospělo k tomu, že to tak je dobré, a lidem to vyhovuje, tak co?!

Pojďme se na to podívat z druhé strany: Co s redakčním systémem děláme? Píšeme a vydáváme články, přece… Takové samozřejmosti!

Dobrá. Na té stránce z RS WordPress člověk napíše článek, opatří ho metainformacemi a vydá ho. Kolik času tím stráví? Tak – jak kdo, že, ale obecně se odvážím tvrdit, že většina lidí, co používá RS WordPress, stráví psaním metainformací a kliknutím na PUBLIKOVAT nejvýš dvě minuty. Vlastním psaním článku a úpravami textu stráví čas alespoň dvojnásobný. Spíš desetinásobný, někteří i mnohem delší. Zhruba nějak takto – čísla zhruba odpovídají minutám stráveným u jednotlivých činností při psaní krátkého textu:

Zkrátka – času stráveného psaním a úpravami textu je mnohonásobně víc než času věnovaného psaní metainformací.

Když si označíme plochy, které jsou jednotlivým činnostem vyhrazeny, vidíme jistý nepoměr. Tomu, s čím strávíme nejvíc času, je věnována zdaleka nejmenší plocha. Nejvíc plochy zabírá to, co vyplníme za dvě minuty, spolu s tím, co při psaní nepoužijeme vůbec (modrozelené). Korektně je potřeba podotknout, že v prohlížeči je část skrytá dole v části stránky, ke které je potřeba scrollovat (vyznačeno šumem).

Ne, nejde mi o spravedlnost a nejsem posedlý myšlenkou, že by vyhrazená plocha měla odpovídat množství času na ní stráveném. Vůbec ne. Jde o to, že člověk hodinu píše, a přitom má na obrazovce spoustu balastu, který je nejen v tu chvíli zbytečný, ale dokonce ruší.

Tak si přepni editor na full screen a nemusíš o tom mudrovat, kašpare!

Jasně, přepnu na full screen (pokud to ten WYSIWYG editor umí), a co dostanu? Něco, co se více nebo méně podobá Wordu.

Tedy hurá, plochy na psaní je víc než dost, a navíc mám k dispozici funkce, co profesionál ocení.

Prrrr… Zpět!

Jak že to bylo s tím profesionálem? Mám k dispozici funkce, co profesionál ocení? Právě teď jsme u jádra pudla.

Co že profesionál ocení?

Kdo je vůbec, ve vztahu k redakčním systémům, textovým editorům a různým jiným místům, kde jsou používány WYSIWYG editory, ten profesionál, na jehož potřeby se odvoláváme? No, řekněme že ten, jehož profesí je vymýšlet a psát texty. Nechme tentokrát stranou programátory a kodéry, kteří sice technicky vzato píší text, ale mají na jeho psaní specifické požadavky (taky ale nepoužívají WYSIWYG). Co tedy takový profesionál – autor textů opravdu potřebuje? 

Já používám, a předpokládám že podobně k psaní přistupují i další psáči, dvoufázovou metodu. V první fázi si text rozmyslím a napíšu ho. Ve druhé fázi si přečtu, co že jsem to napsal, a snažím se napsané přeuspořádat a proškrtat a přeformulovat tak, aby to vypadalo k světu. Tyto činnosti jsem se naučil od sebe oddělovat, a to výrazně – třeba tím, že jdu na půl hodiny, na odpoledne, na dva dny dělat něco jiného. (U některých textů se mezikrok „dělat něco jiného“ táhne i několik let.) Zkrátka je důležité nespoléhat na to, že už při psaní textu udržím myšlenky natolik koncentrované, že to nebudu muset po sobě číst. Jen někdy, zřídkakdy, dokážu text vystřelit na „první dobrou“ a po napsání rovnou vydat. Musím ho mít předem v duchu napsaný, sesumírovaný a proškrtaný.

V první fázi, tedy při psaní textu, mám obě ruce na klávesnici, píšu cca sedmi prsty a soustředím se na myšlenku, kterou chci sdělit, a na její formulaci. Občas se rozmýšlím, jak pokračovat, a při tom si pročítám poslední napsané věty. Opravuji evidentní překlepy a pokud už při psaní vím, že některou část věty budu potřebovat zdůraznit, použiju Ctrl I či Ctrl B (kurzíva, tučné písmo). V této fázi nesundávám ruce z klávesnice – nemám důvod.

V druhé fázi používám kombinaci klávesnice (levá ruka) a myš (pravá ruka). Myší označuji text k úpravám, klávesnicí pak dělám jednoduché úpravy (smazat, kurzíva, tučné písmo, dopisuji vypadnuté znaky, přesouvám text apod).

Tak, a teď mi řekněte: Kdy přesně potřebuju ikony B, I, U, ikonu pro copy-paste, ikonu pro zarovnání textu doprava či ikonu pro kontrolu pravopisu, které mi celou dobu straší na obrazovce?! Když píšu text, ve fázi 1, jsou mi na nic – ruce mám na klávesnici, všechny funkce, co potřebuji, ovládám klávesovými zkratkami, a ikony nepotřebuji vůbec. Logicky: Ikonu nepoužiju, když nemám ruku na myši! Když mám obě ruce na klávesnici, měly by být ikony schované. Stačilo by mi, kdyby se objevily ve chvíli, kdy hnu kurzorem myši. To přece není tak těžké naprogramovat, že?

Jak by tedy vypadal editor pro profesionální psaní textů?

Z výše napsaného mi vychází, že ideální editor pro profesionální psaní textu je prázdná stránka s textovým kurzorem. Ikonky funkcí jsou dobré až ve chvíli, kdy člověk text upravuje, do té doby jsou zbytečné a ruší. (Naprosto ideální editor by pak dokázal vypnout mobilní telefon a zablokovat mail.)

Čímž neříkám, že to je nejlepší řešení pro všechny, ani náhodou!

Pro fázi 1 je tedy tím kýženým prostředím prázdná plocha, text, klávesové zkratky. Hodily by se mi i některé funkce, co nejsou ve WYSIWYG editorech běžné, jako například možnost klávesovou zkratkou oznámit editoru, že si teď píšu poznámku do textu („sem dát odkaz“, „najít citaci“, „tohle si ještě ověřím“, „ještě to na konci rozepíšu…“). Takové poznámky, co mi při psaní nezaplevelí text, nezaberou si pro sebe pruh na boku, ale při editaci je snadno najdu. Plus nástroj, jak si označit zamýšlené úpravy („tohle bude nadpis“, „Tohle je jméno osoby“) tak, abych si jich všiml, a přitom na sebe nestrhávaly pozornost (když si ve WYSIWYG rovnou udělám H1, trčí to z textu jak bolavý palec, když to neudělám, můžu to při editaci zapomenout).

Důležité je, že ve fázi 1 má autor v hlavě přetlak myšlenek a nápadů a měl by mít možnost si je snadno poznamenat přímo do textu, aniž by je pak musel složitě hledat při editaci, a navíc by ho neměly rušit. Takže na tomto místě rovnou žádám: Vyhoďte informaci o tom, že se kurzor nachází v „blockquote > p > strong“, a zastřelte už prosím toho, koho napadlo, že profesionální autor potřebuje znát počet slov! Jestli něco potřebuji znát, tak je to počet znaků – alespoň tak vždy znělo zadání: „Sloupek, 4500 znaků“. Nikdo profesionální neudává rozsah textu ve slovech, proboha! (Navíc – slova se mají vážit, a ne počítat…) Děkuji.

Ve fázi 2, při editování, už mám ruku na myši, takže lišta s ikonkami má smysl. Běžné formátovací příkazy jsou užitečné, použiju i vyznačení titulků a dalších důležitých částí textu. Ale k čemu přesně je autorovi textů, kupříkladu, kombo na výběr fontu, tak oblíbené v mnohých editorech?

Totiž, pro ty co to nevědí – profesionální autor textů málokdy píše text tak, že by ho po dopsání vytiskl přímo z editoru na papír. Většinou jeho text dostane do ruky někdo, který jej připraví k publikování. V tištěných médiích je písmo jasně dané. Když se píše pro web, jsou písma rovněž daná. Dokonce i na blogu je písmo dané designérem šablony. Jaký smysl má tedy výběr fontů? 

A pokud chcete argumentovat že to někdy někdo možná může použít, pak – proč to tedy není skryté tam, kde to někdy někdo možná může najít? Proč to otravuje každého, a pořád? Navíc považuji za vysoce pravděpodobné, že velká část situací, kdy by někdo mohl chtít změnit font na jiný než „nastavený“, spadá do případů, které patří ošetřit nikoli změnou fontu, ale změnou významu části textu („výpis programu“, „citace“, „text z terminálu“). Ne, kombo pro font je zlo a mělo by zmizet. Profesionál ho nepotřebuje, a ostatním uživatelům textových editorů by se jeho použití mělo zakázat! (Děkuji, že rozumíte nadsázce)

Výběr fontů je nejmarkantnější ukázkou toho, kde je přístup WYSIWYG („dostaneš to, co vidíš“) špatný: strhává příliš velkou pozornost na to, jak text vypadá, a do pozadí odsouvá strukturu a vnitřní logiku textu, tedy co která část znamená. Ostatně připomeňme si známý Postův citát: Problém s těmito editory spočívá v tom, že opravdoví programátoři považují vlastnost „Co vidíš je to, co dostaneš“ za stejně špatnou jak u textových editorů, tak i u žen. Ne, opravdový programátor si žádá editor typu „dostaneš to, co žádáš“ – editor komplikovaný, tajemný, mocný, neodpouštějící, nebezpečný.

Opravdový autor textů si komplikovanost a tajemnost u editoru rád odpustí, ostatně není placen za to, že zápasí s textovým editorem, ale za to, že vytváří text. Jinak ale platí totéž: je mi jedno, jak to teď na obrazovce vypadá, důležité je, aby ten, kdo to po mně vezme do ruky, pochopil, co má být titulek, co poznámka a co citace.

Jenže

Vždycky je nějaké „Jenže“. WYSIWYG přístup je sice mor, ale bude strašit v redakčních systémech a textových editorech ještě dlouho. Je velmi oblíbený například u svátečních písařů, kterým velké množství ikonek dodává falešný pocit bezpečí, že když jim selžou vyjadřovací schopnosti, doženou to tezaurem, fonty a kontrolou pravopisu. A je rovněž velmi oblíbený u vývojářů software – jednak jim ulehčuje práci s přemýšlením nad tím, co uživatelé vlastně potřebují („dáme tam WYSIWYG, tam je všechno“), a jednak usnadňuje prodej. Kdyby totiž zákazník viděl čistou plochu a I kurzor, tak první, co řekne, bude: „A kde jsou Pokročilé Profesionální Funkce?“ Takže bude mít pocit, že byl podveden, že „co nevidí, to nedostane“, a že konkurence s bambilionem ikonek nabízí profesionálnější nástroj…

Na závěr…

Po návratu domů jsem si myšlenku ještě chvíli v hlavě obracel. Sedl jsem k webu, chvilku jsem si brouzdal, a narazil jsem na článek z loňského srpna, který představuje textový editor Writer pro iPad. Jeho začátek mi mluví z duše: Klíčem k dobrému psaní není sklenka vína, správný druh tabáku ani šlapající muzika puštěná k práci. Klíčem je soustředění. K dobrému psaní potřebujete spartánské prostředí, které vám umožní soustředit se plně na text, a na nic jiného než na text. S čímž nelze než souhlasit. Ostatně, podívejte se na zmiňovaný článek. Je to poučné čtení, v němž je hezky vidět přístup „zamyslet se nad tím, co dělám a pro koho“.

Když jsem si tak představil ten svůj „editor podle mého gustava“, uvědomil jsem si, že vlastně popisuju starý dobrý (?) editor T602: Nic než text, text, text. Všechny fíčury až na vyžádání. Výslednou podobu tomu dával až sazeč ve Ventuře, a ten by mě hnal, kdybych mu text plevelil nějakým formátováním… Jak psal Jiří Knesl – za nejlepší editor považuje vim, protože ho ničím neruší.

Já vím, profesionální autoři textů tvoří minoritu, pro kterou se nevyplatí vytvářet software, a ti ostatní zkrátka chtějí WYSIWYG, protože je tak pohodlný, intuitivní, snadno použitelný, a vůbec – ve skutečnosti proto, že si na něj zvykli. 

Přesto je WYSIWYG pořád nacpaný i tam, kde by bylo mnohem vhodnější použít WYMIWYG („What You Mean Is What You Get“ – z nějakého důvodu označované jako WYSIWYM) A proto říkám: WYSIWYG musí zemřít! Začněte přemýšlet nad tím, co vlastně lidé od vašeho software očekávají a jak s ním pracují. Možná zjistíte, že WYSIWYG není nejlepší řešení, dokonce není ani dobré – pro psaní textů je to nejhorší ještě přijatelné!