26 komentářů k článku 1:1, nejdůležitější nástroj team leadera:

  1. Lukáš Brzák

    Když už se článek jmenuje „1:1, nejdůležitější nástroj team leadera“, určitě by měl pojednávat o tom, co vlastně metoda one-on-one znamená … Člověk, který tuto „metodu“ nezná to z kontextu článku vůbec nepochopí …

    1. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re:
      Asi úplně nerozumím, v čem je problém. Človek, který tuto „metodu nezná asi není adresovaným čtenářem. Samozřejmě, že věci, které jsou pro mne běžné a možná nejsou v článku zmíněné, můžou neznalému člověku bránit v porozumění. Pokud ale z kontextu článku vůbec nepochopí o čem 1:1 je, tak asi vyžaduje jinou úroveň zasvěcení do problematiky.

      O čem by článek určitě měl pojednávat je věc názoru a rozvinutí tématu by jistá skupina čtenářů nejspíš ocenila.

    2. Martin Hassman

      Re:

      Neznal jsem, z přečtení snadno pochopil. Ale pro jistotu jsem dal hned do úvodu poznámku pro tonoucí.

  2. Martin Novotný

    Zbytečnost
    U nás to vedení před časem taky zavedlo a je to naprosto zbytečně ztracený čas. Každý měsíc musím absolvovat 30 min 1:1, kde si s šéfem nemáme co říct, problémy s ním řeším když nastanou, na otázky typu „co by jste chtěl zlepšit?“, „co pro vás firma může udělat, aby se vál lépe pracovalo?“ a podobné odpovídám pouze krčením ramen. Takže šéf do mě půl hodiny hustí podobné manažerské kecy a obou se nám uleví, když vyhrazená půhodina uplyne a zase můžem jít dělat něco užitečnějšího…

    1. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re: Zbytečnost
      Pokud je to objektivně opravdu tak, pak jde o nefunkční aplikaci a je na pováženou, proč firma trvá na neefektivních rituálech. Uvedené otázky mi znějí spíše jak z ročního perfomance review, než že by měly zaznívat na týdenním, či měsíčním 1:1.

      Na druhou stranu by bylo zajímavé vědět, proč na ty otázky nezazní odpovědi. 1:1 je primárně o komunikaci, takže pokud ta nefunguje zde, může to být buď individuální záležitost, nebo to signalizuje obecnou úroveň komunikace v organizaci.

      Jinak podobně nefunkčních implementací užitečných věcí lze ve firmách najít spoustu. Namátkou třeba agilní metodiky/praktiky, unit testy, automatizace buildu/deploymentu/delivery, funkční nastavení issue trackingu atd.

  3. vojta

    Není to příliš vynucené
    U nás si taky čas od času povídáme, není to na týdenní bázi, ale tak čtvrt roku. Tématem je samozřejmě práce,co taky jiného.

    Osobně mi tohle přijde dost utažené za vlasy. Samozřejmě plně chápu důvody, proč to děláte a naprosto s nimi souhlasím. Ale vám nepřijde divný, kdybyste měl mít každý týden rozhovor se svým nadřízeným o kterým víte několik let dopředu? Není trošku pošahaný, že si tam povídáte o věcech, které jsou evidentně zcela mimo práci? To si nepovídáte se svými kolegy během práce, neposíláte si vtipné obrázky a někdy přisprostlé vtipy?
    Nechlastáte s kolegy, nerozebíráte s nimi holky prostě tak, když vás něco při programování napadne?

    Nepřipadá vám až odporně umělé, evidentně zcela účelové to, že si na každého podřízeného vyhrazujete čas ve svém týdenním kalendáři, abyste si s ním mohli jakože poklábosit?

    Na mě to působí tak, že pracujete v nějakých open space kójích, že tam jste jako stroje, které mají u vchodu píchačky a nikdo už po přesně 8mi hodinách práce nehne prstem.

    To v té práci nepracují žádní lidé, kteří spolu přirozeně interagují?

    Já bych samozřejmě pochopil, kdybyste si povídali 1:1 o práce, o pracovních výkonech apod. ale účelově se snažit získat důvěru podřízených tím způsobem, že si na ně povinně vyhrazujete každý týden čas na povídání. To mi přijde dost WTF. To říkám z pohledu laika v managementu a zaměstnance.

    Jste si opravdu jistý, že to takhle opravdu funguje? Nebylo by daleko daleko lepší, kdyby důvěra vzešla z prosté normální mezilidské interakce? Než takhle uměle, účelově a nuceně?

    1. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re: Není to příliš vynucené
      Chápu, že pokud to někdo nezažil, nebo byl nucen se účastnit nefunkčních 1:1, tak bude hodně skeptický. Z vlastní zkušenosti bych to přirovnal k tomu, pokud někdo poprvé zkusí psát unit testy, denní stand-upy, nebo agilní retrospektivu – všechny tyto věci se dají „zkazit“, ale pokud to funguje „tak jak má“ a není to jenom teoretická znalost (slyšel/četl jsem o tom), ale praktická, přijde jakýsi moment „prozření“ a tyto věci se stanou samozřejmostí. Jednak proto, že je viditelný benefit a jednak proto, že už je těžké si představit tyto věci nedělat.

      Na druhou stranu, není to nástroj one-size-fits-all. A speciálně, 1:1 je věcí firemní kultury. Takže tak jako někde nikdy nebude fungovat Scrum a bude to jen prázdný cargo cult, stejně tak někde nebude fungovat 1:1.

      Trošku bych odlišil jednu věc – povídat si při práci s kolegy, chodit na pivo atd. je normální a přirozené. Pokud ale člověk začne fungovat v roli team leadera (a nemusí to ani být manažer), vytvoří se mezi lidmi jakási neviditelná stěna a komunikační kanál se zúží. To je zákonitost – někdy je „stěna“ tenčí, někdy tlustší, ale vždycky tam je. Tím pádem, 1:1 může být způsob, jak „zůstat v kontaktu“.

      1. vojta

        Re: Není to příliš vynucené
        Ano argumentu se stěnou rozumim a nenapadá mě lepší řešení než „nucené“ 1:1.

      2. vojta

        Re: Není to příliš vynucené
        Nebo takhle, kdybych byl v podobné situace, tak se snažím být co nejblíže svých podřízeným, snažím se jim ukázat, že jsem s nimi zcela na stejné lodi, byť mám jiné starosti než oni, abych přirozeně tuhle bariéeru odstranil.

        Nebo bych se vykašlal na formální pozice a nechal vše vyplynout.

        Ale to jsou jen takové návrhy.

        1. Vít KotačkaAutor příspěvku

          Re: Není to příliš vynucené
          Ano, to je dobrý přístup. Ne vždycky to ale jde – týmy fungují v různém kontextu, formální a neformální vztahy a role se liší atd.

          1:1 má taky jeden důležitý aspekt – tak jako v běžném životě jsou věci veřejné a soukromé, tak na projektu je lepší některé věci řešit s celým týmem, a některé věci mezi čtyřma očima. 1:1 je pak pro takové soukromé záležitosti vhodná platforma.

          V komentářích tady několikrát zazněly obavy ze „zlých manažerů“, zneužívajících informace apod. Ale ono to může být i opačně – 1:1 může být prostor, kde se člen týmu cítí bezpečně a nebojí se o věcech mluvit a řešit je.

      3. lump

        Re: Není to příliš vynucené
        Co je to nefunkcni 1:1 ?

        Ja jich zazil pomerne dost a uprimne ztrata casu, pokud jsem si ji sam nevyzadal.
        Proto jsem z korporatu odesel, protoze nejsem typicka lopata.
        Pokud neco chci, tak proste zajdu/sjednam schuzku za sefem, pripadne primo za reditelem pokud je to manazerske rozhodnuti.
        Urcite, jak to popisujes je lepsi pristup nez jsem zazil a jde videt tvoji snahu.
        Jsi muj sef a s osobnima vecma se ti opravdu sverovat nebudu, vyjma napr.: mam nemocnou zenu potrebuju HO a trochu zvolnit v praci.

  4. ehmmm

    ale jo
    Ale jo, neco na tom je. Ono to ma neco do sebe si cas od casu pokecat se sefem. I kdyz se mi nezda ta myslenka s poznamkama na papir. Zazil jsem sefa, kdy jsme spolecne jednou tydne vyplnovali nejaky firemni tydenni report, jak jde prace a samozrejme jsme u toho stihli trochu zdrbnout zivot ve firme. To bez pocitace samozrejme neslo. Na druhou stranu, pokud prace ma byt az to posledni, co se na setkani se sefem bude probirat, tak nevim, proc psani poznamek na papir. Jako zamestnanec bych si pripadal jak u vyslechu – vsechno co reknete, bude pouzito proti vam.

    Trosku me teda desi, ze takovehle veci studuje nekdo v knizkach. Jsem mel za to, ze spravnej sef na takovehle veci prijde tak nejak citem, vekem a zkusenostma. Zajimalo by me, kolik je autorovi. Tipuju 30-35, uhodl jsem?

    1. Lemming

      Re: ale jo

      Trosku me teda desi, ze takovehle veci studuje nekdo v knizkach. Jsem mel za to, ze spravnej sef na takovehle veci prijde tak nejak citem, vekem a zkusenostma.

      To je jako kdybyste psal, že vás děsí, že programátor studuje z knížek a že máte za to, že „správnej programátor na věci přijde citem, věkem a zkušenostma“. Management není nijak odlišný od ostatních oborů. Samozřejmě je možné kašlat na zkušenosti ostatních a hledat si svoji cestu, ale mnohem efektivnější je si o tom občas něco přečíst a zamyslet se, jestli by se něčím z toho nedala vylepšit vaše praxe.

      1. Vít KotačkaAutor příspěvku

        Re: ale jo
        @Lemming ano, zcela souhlasím. Zejména bych vypíchnul, že management a leadership je skill jako každý jiný a je potřeba na nich tvrdě pracovat – žádná magie ani zkratka neexistuje. Analogie s programováním je přesná.

    2. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re: ale jo
      @ehmmm 1:1 je primárně o práci – asi by se těžko hledal business case, proč bych měl softwarovému inženýru, kterému dávám 60-100k měsíčně, platit za to, že si pokecáme o muzice. Na druhou stranu, život nejsou jenom technologie a lidé nejsou jenom racionální. Takže zanedbávat tento aspekt by bylo krátkozraké. Předpokladem samozřejmě je, že chci s daným člověkem dlouhodobě spolupracovat. Pokud někoho najmu na 2-měsíční čórku, tak asi bude stačit týdenní status, nebo denní stand-up. Záleží na kontextu.

      Ohledně poznámek, já si píšu pouze pracovní poznámky – pokud potkám na 1:1 během týdne 5-10 lidí, tak bez poznámek zapomenu 3/4 věcí, co jsme probírali. Znovu bych zdůraznil, co jsem psal: kritická je důvěra – pokud mi člen týmu nedůvěřuje a bojí se zneužítí informací, asi máme závažný problém.

      Co se týká knížek, popsal jsem způsob, který fungoval pro mě – stejný používám, když studuju nový jazyk/framework/technologii. Možná jsem měl jako programátor smůlu, ale k potřebným informacím jsem se nikde jinde nedostal – na IT škole se neučí a pokud nemáte štěstí na mentora, tak vám je nikdo neřekne.

      Intuice, cit, věk a zkušenost jsou samozřejmě esenciální, ale i ony můžou vést ke špatným výsledkům. Intuice není neomylná, existuje cognitive bias atd. Plus dobře vybraná kniha může inspirovat, či potvrdit zvolenou cestu, nebo upozornit na znovu-vynalézání kola.

      Ohledně věku… neuhodl.

    3. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re: ale jo
      @ehmmm ještě k těm poznámkám. Někdy se stává, že i když řešíme pracovní záležitosti, může jít o velice citlivá témata. V takovém případě mám praxi si poznámky nepsat. Je to prostě otázka lidské slušnosti a respektu.

      1. Martin Hassman

        Re: ale jo

        @Vít Z jiné oblasti, se kterou mám zkušenosti – používá se termín “bezpečné prostředí” (safe environment) mj. pro sdílení citlivých/osobních věcí, jednou z podmínek je nevynášení nic z toho, co se v průběhu sdělilo/odehrálo mimo toto prostředí. Bývá explicitně ohraničeno, aby si každý uvědomil, kdy začíná a končí. Přijde mi, že v tvém případě když obyčejná debata dospěje do citlivé roviny, tak (možná i nevědomky) přepneš na model bezpečného prostředí. 8-)

        1. Vít KotačkaAutor příspěvku

          Re: ale jo
          Termín bezpečné prostředí neznám, ale situaci dobře vystihuje. Nechtěl jsem se moc pouštět do verbálního vysvětlování, aby to nevypadalo manipulativně. Za mě je signál jednoznačný – ostentativně zaklapnu blok (píšu si mind mapy) a odložím věci na psaní.

  5. Ivan Nový

    Snaha o formalizaci přirozeného
    Zajímavá metoda, ale pro většinu lidí nedostupná, protože nedisponují potřebnou dávkou empatie. 1:1 je pokus o takovou její náhražku, tedy co je přirozené pro lidi s empatií a aplikují to v běžném provozu. Vždy mě pobaví člověk, který otrocky jede přesně podle nějakého návodu, který si někde přečetl.

    1. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re: Snaha o formalizaci přirozeného
      Dovolil bych si kontrovat protinázorem – naopak, je to metoda dostupná a vhodná pro většinu lidí, kteří pracují v týmu, nebo v nějaké hierarchii. A ještě jednou bych si dovolil kontrovat – většina lidí potřebnou dávkou empatie zcela přirozeně disponuje.

      Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsem se prozatím nesetkal s nikým, kdo by byl dostatečně autistický, nebo mizantropický, či paranoidní, aby se jeho asociální sklony nedaly překonat otevřeným dialogem. Neříkám, že takový lidé neexistují. Jen jsem je zatím nepotkal.

      Moc nechápu, kde se vzala interpretace „otrockého následování nějakého návodu“. Já bych spíše řekl, že článek vybízí k flexibilitě a přizpůsobení si 1:1 vzhledem k situaci, kontextu, daným osobnostem a vlastním zkušenostem.

  6. Ivan Nový

    Jinak platí zlatá zásada, šéfovi nesdělujte žádné informace, nemáte kontrolu nad tím, jak je bude desinterpretovat, třeba i bez zlého úmyslu, a jak je použije, přitom morální odpovědnost za sdělené zůstává na vás.

    1. Vít KotačkaAutor příspěvku

      Re:
      Přijde mi pozoruhodné, jak negativně lidé smýšlejí o svých team leaderech a manažerech. Přitom jde (pro pracujícího člověka) o běžnou lidskou interakci. Být negativní je samozřejme legitimní sociální strategií a rozdělit si svět na my/já a oni je prastarý mechanizmus, který někomu vyhovuje a někomu ne.

      Nemůžu si pomoct a hraji si s představou aplikace zmíněné „zlaté zásady“ na ostatní oblasti každodenního života. Já bych v takové společnosti žít nechtěl.

Napsat komentář

Zdroj: https://www.zdrojak.cz/?p=20611