Jak jsem se (ne)stal front-end vývojářem

Pojednání o tom, jak (ne)obtížné je začít pracovat jako vývojář a jakou cestu očekávat. Není v něm ani jedna ukázka kódu, ale je v něm pár odborných pojmů. Pro lidi, kteří zvažují se naučit kódit/vyvíjet/programovat a pro ty, které jen zajímá, jak taková cesta vypadá.

Text vyšel původně na autorově Facebooku.

TL;DR:

  • I neajťák bez VŠ se může stát vývojářem, pravděpodobně ne špičkovým.
  • Je to super práce.
  • Nevěřte lidem, co říkají “Berou každýho, kdo má ruce a nohy.”

Jak to začalo

V květnu předminulého roku jsem se rozhodl cestovat po USA. S tím se pojilo i ukončení smlouvy se zaměstnavatelem, což byl (finální) podnět naučit se něco nového.

Stanovil jsem si tři cíle:

  1. Zkusím se naučit webový front-end.
  2. Rok budu nezaměstnaný a učit se.
  3. Za rok zkusím jít na pohovor a uvidíme, co se stane.

I přesto, že jsem (byl) ajťák a umím rozlišit mezi tou modrou a bílou šňůrou do monitoru, o webovém front-endu jsem věděl přibližně stejně jako o skatingu. Taky jsem ve čtrnácti sjel U-rampu, ale už je to dávno a dneska už na rampách stejně nikdo nejezdí.

Tento text pojednává o tom, jak jsem se dostal k tomu, co dělám, a jaká cesta to byla. Nejsem tak daleko, abych dával jasná doporučení o tom, jak to dělat lépe, ale minimálně umím popsat, co potkalo mne, jak to šlo, a co jsem si z celé té srandy odnesl.

Základní popostrčení

Největším impulzem pro front-end byl pro mě UX test, který dělal kolega. Sledoval jsem, jak se 50letý zámečník již desátou minutou snaží na tiskárně navolit tisk na šířku. Proč to tomu pánovi nešlo? Kdo to rozhraní vymyslel? Proč se s tím pán trápí? Proč nad tiskárnou visí manuál, jak z ní dostat vytisknutý papír? A jak by to šlo vymyslet lépe? A proč to nevymyslím já?

Stále častěji jsem si kladl tyto otázky, moc jsem chtěl nešťastnému pánovi pomoci a udělat takový produkt, aby se mu snadno a přirozeně používal. Řešení bylo nasnadě: Naučím se front-end.

Otázku proč jsem tedy vyřešil, nyní ze zlatého kruhu zbývají ještě další dvě: co a jak.

Co?

Na vývoji webového produktu a jeho použitelnosti se dnes v rozumnějších (větších) firmách podílí více rolí. Jednotlivé role mohou být spojené v jedné osobě či naopak ještě více rozdrobené. Pro toto povídání si je rozdělme následovně:

  • Product Manager: Člověk, který je v kontaktu se zákazníkem a získává od něj představu o požadavcích.
  • UX designér: Člověk, který tyto požadavky přijme a nadesignuje produkt tak, aby se zákazníkovi snadno a přirozeně používal.
  • Product Owner: Člověk, který požadavky rozseká na jednotlivé úkoly, vymyslí jednoznačná řešení a prioritizuje úkoly.
  • Front-end vývojář: Člověk, který píše reálný kód – fyzicky vytváří viditelnou část aplikace. Může se dělit ještě na pozice front-end kodér (člověk, který píše jednodušší vizuální kód) a front-end programátor (člověk, který píše část logiky aplikace).
  • Back-end vývojář: Pro naše povídání není zajímavý, nicméně pro úplnost tvoří kód neviditelné části aplikace v pozadí.

Od začátku až do dnes mě bavilo zastávat čtyři z oněch šestí rolí (PM, UX, PO, FE), což výrazně komplikovalo otázku “Za jakým cílem tedy jdu?” Příklon k front-end vývojáři spíš tak přirozeně vyplynul z toho, čemu jsem se věnoval nejvíce, než že bych si racionálně stanovil jasný cíl. Stanovení jasného cíle by výrazně pomohlo mé psychické pohodě.

V průběhu učení jsem poměrně úzce spolupracoval s kamarádem Dulim, který se shodou okolností začal učit programovat ve stejnou dobu. Naše cesty byly odlišné. Zatímco já se díky Gameconu (viz dále) musel naučit kousek od každé role, Duli říkal spíše věty jako: “Jak jste k tomu zadání došli mě nezajímá, hlavně mi řekni, co a jak mám nakódit”. Jeho učení bylo tak výrazně rychlejší a netrvalo dlouho, než začal učit on mě. Jeho záběr byl užší (front-end programátor) a o příbuzných rolích, které jsou dnes pro softwarový vývoj nepostradatelné, nevěděl tolik.

Dodnes nedokážu jednoznačně říct, která z cest je lepší. Duli nabral znalosti poměrně rychle, byl o tři měsíce rychleji zaměstnaný a netrpěl tolik na výběrových řízeních. Moje znalost “přes více rolí” se mi však posléze začala vracet, jakmile jsem nastoupil do firmy. V dalším textu už pak budu (většinově) popisovat cestu front-end programátora.

Zmínil jsem ještě pozici front-end kodéra, tato pozice má však několik “ale”:

  • je jich čím dál méně a čím dál více je nahrazují WISYWYG editory,
  • jsou méně placení,
  • rychle narazí na znalostní strop a není se kam posouvat.

Jak?

Na začátek je nutné si představit, jaké znalosti se od současného front-end vývojáře očekávají. Základ je:

  1. HTML
  2. CSS
  3. Javascript
  4. knihovny (jQuery, React, Angular…)

Jste-li laik, tedy nepovažujete se za kodéra/programátora, odkázal bych na dvě zlata internetu:

  1. The 2018 Web Developer Roadmap. Obsahuje nejen boží roadmapu odkud a jak začít, ale odkazuje na spoustu super kurzů a dalších článků, kam se odrazit.
  2. Front-end Developer Handbook 2019 jsem objevil až nedávno, nicméně vypadá božsky. Vysvětluje vše od úplných základů až po plně profesionální přístupy.

Jste-li kodér amatér, tedy už jste nějaký kód napsali, doporučil bych tyto dvě věci:

  1. Článek, který jsem si zamiloval: How it feels to learn Javascript in 2016.
    Výstižně, ale zároveň lehce a vtipně popisuje, co vás tak čeká za cestu, a že se první rok budete cítit trochu jako Alenka v říši divů.
  2. Javascript weekly. Shrnutí novinek ze světa Javascriptu (a front-endu obecně) každý týden ve vašem mailu. Sám to nestíhám číst, ale je to zlatý důl na kvalitní články.

Možností, jak se “naučit front-end” je více: Studovat vysokou školu, číst knihy a blogy, zapsat se do online kurzů, zapsat se na stáž, sehnat si mentora, pracovat na neziskovém projektu. Dále pak výběrová řízení a zaměstnání (rozvedu v dalších částech). Stanovil jsem si tedy nějakou kombinaci a zkusím je vzít postupně:

Neziskový projekt

Neziskový projekt se přímo nabízel. V týmu GameConu jsem byl šestým rokem a nutno říci, že Gamecon naplňoval ideální simulační firemní podmínky. Neziskový projekt má své citelné výhody – pracujete na něčem, co se reálně někdy může použít/používá, celý projekt můžete sami řídit, máte k ruce větší tým zkušených kolegů.

Má ale i citelné nevýhody: Pokud chcete jen kódit, potřebujete všechny role, které vám v týmu chybí (UX, PO, PM, …). Pokud je v týmu nemáte, musíte je udělat vy. A pokud je děláte vy, kód se učíte výrazně pomaleji. Kolegové (kamarádi) z festivalu chodili normálně do práce, takže rozumná spolupráce byla možná jen večer. To zpomaluje postup celého projektu a váš dobrý pocit z dobře udělané práce. A v neposlední řadě nemáte vedle sebe nikoho seniornějšího, který by vám poskytl zpětnou vazbu, jestli celou tu srandu děláte vůbec dobře. Neděláte. Ale nic jiného než se učit chybami vám stejně nezbývá – fail fast.

Celé pojednání o projektu “redesign webu Gameconu” by vydalo na vlastní případovku. Pokud vás zajímá detailněji, sepsal jsem celé dobrodružství do tohoto dokumentu.

Co jsem si odnesl:

  • Neziskový projekt před vás položí reálné vývojářské výzvy. Pokud nemáte kompletní a zkušený tým, musíte zastávat více rolí (a chcete je zastávat dobře) a učíte se spíše do šířky než do hloubky.
  • Budete dělat chyby. Hodně chyb. Od toho neziskové projekty jsou. Neztrácíte žádné peníze, max. tak účastníky festivalu, a ti vás mají stejně rádi. A hlavně … učíte se.

Knihy

Přečetl jsem Web ostrý jako břitva (Řezáč), Vzhůru do CSS3 (Michálek) a You don’t know JS (Simpson). Jen v krátkosti:

  • Web ostrý jako břitva je slušná (a notně drahá) kniha a slouží jako úvod do UX a tvorby zadání. Jako kodér se bez ní pohodlně obejdete. Pokud chcete fušovat do UX nebo PM role, poskytne vám solidní základ.
  • Vzhůru do CSS3 bych směle přeskočil. Michálek je ve front-end komunitě uznávaný odborník, ale mně ta kniha nepomohla. Vše o stylování si pohodlně najdete na CSS tricks, naopak složitější věci jako Gulp nebo Grunt nevysvětluje pro začátečníky příliš názorně.
  • You don’t know JS je vaše Mekka. Dokud ji celou nepřečtete a nevyzkoušíte si nějaké testovací projekty, vůbec nechoďte na pohovor do rozumné firmy. Já přečetl polovinu a u pohovoru měl velké štěstí, ale nikomu dalšímu bych tuto hru s ohněm nedoporučil.

Co jsem si odnesl:

  • Přečtěte si You don’t know JS. Celé.
  • České knihy většinou nestojí za moc. Naučte se anglicky.

Online kurzy

Prošel jsem edX kurzem Introduction to React. Po výstupu z kurzu jsem si myslel, že mé znalosti o Reactu jsou už dostatečné na to, abych prošel výběrkem. Omyl. Musel jsem sníst ještě hodně polívky, abych React ovládl alespoň na základní úrovni.

Samotný Introduction to React od Microsoftu bych spíš nedoporučil a odkázal bych spíš na rozcestník literatury výše.

Co jsem si odnesl:

  • Kurz je dobrý a pravděpodobně nutný start, ale větší školou jsou reálné kodérské projekty.

Ostatní

Nejefektivnější způsob učení je dle mého stáž či mentorování. Je tak trochu paradoxem či spíše chybou, že jsem (pravděpodobně zahleděný do redesignu GameConu) jim věnoval nejméně času k prozkoumání. Nabízených stáží bylo (pro mně překvapivě) výrazně málo a oslovovat těch pár známých, co jsme spolu taky jednou pili pivo, aby mě mentorovali, mi přišlo hloupé. Zároveň jsem za takovou službu neuměl nabídnout nějaké zajímavější peníze.

Aby to ale celé nebylo smutné, dovolím si pár nákopů, které nemám osobně ozkoušené, ale myslím, že jsou dobrou cestou:

  1. Napsat na Facebook nebo Linked.in, že se chcete naučit Front-end a zda-li je vás ochoten někdo mentorovat. Nikoho nenutíte, ale zároveň je spousta lidí, kteří jsou ochotní předávat znalosti ostatním.
  2. Super začátek je freecodecamp.org. Provede vás prvními krůčky, všechno děláte v prohlížeči a úlohy se postupně ztěžují. Až se dostanete k zadání projektů, které vás naučí nejvíc. Code campem prošel můj kamarád Duli.
  3. Náš tým nabízí pozice Internů (stáží). Není to nějak zářně placené, ale pivo si z toho koupíte a hlavně: Je to (imho) výrazně efektivní cesta, jak se naučit front-end vývoj. Pod křídla si vás vezmou senioři (pravděpodobně mladší jak vy), kteří vám vše vysvětlí a začnete od menších věcí. A pokud budete pokračovat v cestě, za půl roku z vás může být juniorní vývojář (a tam už se platově dostáváte výrazně nad průměr).
    Na interny nebereme každého, je dobré umět v JavaScriptu napsat anonymní funkci a učit se i sami. Nicméně tuto cestu bych výrazně doporučil. Nejen, že se naučíte reálný vývoj, ale naučíte se i spoustu dalších věcí nutných pro přežití v moderní IT firmě. A také si díky mému/vašemu referalu koupíme novou sedačku.
  4. Bootcamp mi doporučil Balda. Bootcamp je super, protože je intenzivní a dlouhodobý, takže se toho naučíte spoustu (pokud to mentálně ustojíte), ale dáte za něj slušnější balík peněz. Zmínil bych ještě kurzy Javascriptu, ale dle mého názoru jsou to spíše jednorázové střely a ucelenější balík znalostí si z nich neodnesete. Oponujte mi, pokud se mýlím.

Co jsem si odnesl:

  • Naučte se základy s pomocí Freecodecamp.
  • Napište na Facebook, aby vás někdo mentoroval. Nejlépe běžte rovnou na stáž.

Výběrová řízení

V březnu jsem tedy pomalu ukončoval práce na Gameconu (více viz případová studie) a řekl jsem si “Už bych mohl vědět dost, abych se nechal zaměstnat.” Vyhlédl jsem si vysněnou firmu (Kentico), co měla všechny ty fancy věci, které moderní firmy mají: Kávovar s hromadou tlačítek, barevné sedačky, usměvavé lidi a byla 5 min na kole od domu. S úsměvem a novým blejzrem jsem vyšel vstříc prvnímu pohovoru. Přišel první náraz:

“Je Javascript synchronní nebo asynchronní jazyk?” Fuck, jak to mám vědět? Asynchronní? “Vyjmenujte životní cykly v Reactu.” Pfrr, tohle dělal na GC Duli, já to styloval. ComponentDidMount a ty další si nejsem jistý. “Takže co je Dependency Injection se vás asi nemá cenu ptát, že?” No, slyšel jsem to, někdy, nějak.

Pak to šlo už jen z kopce. Nekonečné kolečko mladých kočen z fildy, které sice neví, co je Javascript, ale zato ví, že za obsazení juniorní pozice dostanou 70 ticků na dřevo, takže zkouší své štěstí v přeplněném rybníce nekonečných head-hunterů:

Ona: “Od jedné do tří, jak byste ohodnotil své znalosti JavaScriptu?”
Já: “A co si mám představit řekněme za dvojkou?”
Ona: “No to já nevím, to musíte vědět vy.”
Ona: “Kdybyste se chtěl cokoliv zeptat, vůbec se nebojte.”
Já: “Jak tady pracujete? Používáte SCRUM?”
Ona: “No, abych se přiznala, já tady dělám HR externě a to je vlastně víc na ty vývojáře.”

Po pěti výběrových řízení šlo sebevědomí slušně dolů, ale vždycky je dobré mít kolem nějakou psycholožku, třeba moje přítelkyně mi řekla: “Hele, však sis řekl, že to vyzkoušíš. Vždycky se můžeš vrátit do YSoftu, kolikrát jsi říkal, jak super firma to je a jak jsi vlastně nechtěl odejít.”

Přichází další výběrové řízení: Testovací úkol na tři hodinky, splněno 7 bodů z 9, nakóděné pomocí jQuery. Aplikace běží jak víno, dokonce to i na šipky mění obrázky. Back-end vývojář Godric komentuje: “Jo, vypadá to dobře, ale hodně záleží, co chtějí.” Zpětná vazba přichází: “No, tak to bylo opravdu výrazně juniorní, oni potřebují přece jenom někoho zkušenějšího.”

Sebevědomí jde do háje. Doškrábu se na výběrové řízení do firmy, které jsem kódově začal říkat prasečák. Umístění v brněnských Horních Počernicích, zamřížovaná okna, vstup přes nakládací rampu. Na výběrko zapomněli rezervovat zasedačku, projdu skladem palet a pohovor probíhá v miniaturním kanclu plném nábytku z univerzalu. Business model je jednoduchý: Firma vyrábí džemy, ale dostala evropskou dotaci pro inovace, takže se majitel rozhodl nabrat bandu vývojářů, dát jim minikancl a nechat je vyvinout aplikaci na nabídku a poptávku služeb. Stopadesátou na trhu. Že to není konkurenceschopné, není podstatné, EU to zatáhne. Banda týpků: “Nikdy bych se nechtěl svazovat korporátem, tam ti furt říkají, co a jak máš dělat.” Neptali se na nic technického, vyjma toho, jestli jsem viděl někdy Angular (neviděl), ale to se prý rychle naučím. Jediná otázka byla, kdy nastoupím. Můj osud byl spřízněn už jen s prasečákem – firmě, která neví, co dělá a pro koho, ale nenechá se svazovat.

Prošel jsem celkově osmi výběrovými řízeními, než se to aspoň trochu zlomilo. A, tak jako všude na světě, pomohli k tomu kamarádi (moderně nazýváni jako “kontakty”). U Martina ve Webnode se uvolnila pozice front-end kodéra, přišel tedy první referal.

Měli nádherně vypracované zadání, které bylo

  • akurátní výzvou pro mé schopnosti
  • dost přesné a návodné
  • naučilo mě spoustu nových věcí.

Nádherné kanceláře v centru, silný příběh české firmy, která se vypracovala od nuly a dělá moji srdcovku – “Naklikej si sám” webovou stránku. Prošel jsem technickým kolem, kolem s ředitelem. Firmu jsem si zamiloval a přišla nabídka: Nástupní plat výrazně pod úrovní YSoftu a pod republikovým průměrem, ale co už, jsem junior a asi je to stále lepší jak prasečák za těmi okny s mřížemi.

Pak přišel člen třetí rodiny Vikki: “Zkus to k nám do Solaru, fakt, dneska berou každýho, co umí napsat npm install.” V depresivním stavu a ze setrvačnosti jsem se dokodrcal na výběrové řízení. Z předchozích výběrek jsem už trochu věděl, co čekat, takže jsem se naučil aspoň tu synchronicitu v Javascriptu, přečetl další kus You don’t know JS o přetypování a naučil se životní cykly Reactu. Měl jsem štěstí: Ptali se na synchronicitu, přetypování a životní cykly Reactu (a nějaké další znalosti, které jsem vyškrábal z vejšky a YSoftu). Něco jsem věděl, něco ne, neočekával jsem nic. Přišla nabídka s nadprůměrným platem. Dlouho jsem váhal, protože Webnode byla srdcovka a Solarwinds je nadnárodní korporace, kde jsem vůbec necítil, že bych jim měl co dát. Opět přispěchala na pomoc přítelkyně: “Hele, kdyby tě nechtěli, tak tě asi neberou, ne?” a Vikki “Chceš jít do lepší firmy. Teď ty znalosti třeba nemáš, ale rychle je získáš, rychle se posuneš a budeš za to vděčný. Uvidíš. Plus ti nabídli skoro o dvacet víc.” Nakonec jsem tedy zvolil Solarwinds.

Co jsem si odnesl:

  • Pokud vás odmítnou, říkejte si proaktivně o zpětnou vazbu. Rychle zjistíte, kde máte mezery a co se doučit.
  • Depresivní období je normální a bude to trvat. A ano, nemusí to vyjít. Připravte se na to, že úspěch není automatický a dopad může být tvrdý.
  • Neposlouchejte optimistické rady, že dnes berou v podstatě každýho, kdo má ruce a nohy a někdy viděl HTML. Není to tak. Berou dobrý lidi a ty špatný neberou.
  • Pokud volíte mezi více firmami, vždycky berte tu s lepším technologickým zázemím. Chcete se posouvat nahoru, a to rychle.

Ve firmě

Stejně jako každá jiná rozumná firma i naše má poměrně striktní politiku ohledně toho, co můžeme a co nemůžeme zveřejňovat, proto nemůžu napsat příliš konkrétních příkladů (ale můžete to zkusit na pivu) a budu psát spíš obecně.

První týdny a měsíce ve firmě byly jak přestoupit ze škodovky do stíhačky. Ostatním front-end vývojářům jsem nesahal ani po kotníky, ale ta rychlost, jakou mne byli schopni vyvést znalostně nahoru, byla jako nasadit si raketové boty.

Začátky kluka vod tiskáren jsou dycky těžký: Hodně jsem se učil, ptal, zkoušel, četl hromadu článků a seděl před Stack overflow. Nikdo mi za tu hromadu věcí, co jsem nevěděl, hlavu neusekl.

Začala se vracet investice do Gameconu. Díky tomu, že Gamecon nebyla parta kamarádů, ale spíše parta nesehraných a úplně rozdílných lidí, firma rychle rozpoznala, že umím komunikovat s ostatními lidmi a posouvat věci rychle dopředu: Víc než kódit jsem začal odstraňovat překážky a ladit procesy. Posun do role Scrum Mastera byl nabíledni. Senior si mě vzal pod křídla a rychle mě posouval nahoru ve znalosti kódu, kam jsem se posouval i platově.

Není to tak dávno, kdy korporáty byly terčem (i mého) hejtu. Standardní představa byla, že korporát znamená zatuchlá a zastaralá firma, která vám diktuje procesy a z celé té svázanosti jste smutní a nešťastní. Tak jen na vysvětlenou, ve většině IT firem (které jsem měl možnost poznat) tomu tak není a být ani nemůže. Firmy velice rychle rozpoznaly, že jejich cíl je vydělávat peníze a už otcové jako Uncle Bob nebo Martin Fowler (viz agilní manifest) rozpoznali, jak takovou věc dělat co nejefektivněji: Dát týmům volnou rukou.

Americké korporáty tlačí platy českých vývojářů (ale i IT lidí obecně) vzhůru. To má za důsledek dvě věci: Dělá to české firmy smutnými, protože nemají takové zisky, a korporáty šťastnými, protože mají ty nejlepší lidi na trhu. Senioři drží prst na tepu technologického vývoje a táhnou nahoru juniory, kteří se rychle chytnou a utvoří funkční, rychlý a moderní tým. Korporáty neustále tlačí na vzdělávání – stačí půl roku zaspat a už se na vás na konferencích budou dívat skrz prsty “Cože? Vy ještě neznáte React Hooks? Jste někde zaspali? Však to vyšlo už v únoru.”

Nejzajímavější benefit práce v IT korporátu (tedy min. v tom našem) je však nekonečná možnost rozvoje. Vždy je někdo nad vámi, kdo vás posouvá. Z juniora se stanete mediorem, z mediora seniorem. Ze seniora můžete být tech lead. Z tech leada se můžete stát architektem. A nebo ukročíte vedle a půjdete dělat Product Ownera. Nebo UX designéra. Nebo manažera. A když už narazíte na strop ve firmě, vždycky můžete jít do Google. Vždy je v čem se vzdělávat, kam se posouvat. Každý den. Nikdy nenarazíte na strop. Před dvěma lety, když jsem dostal po škole první rozumný plat, jsem myslel, že to je můj (jak platový, tak znalostní) strop a nahoru už to půjde jen velmi pomalu. So wrong!

Pohled zpět

Když se dívám zpětně na tu dva roky dlouhou cestu od opraváře tiskáren ke Scrum Masterovi/Front-end vývojáři, neřekl bych, že byla vyloženě snadná. Od “jsem Alenka v říši divů, nemluvte na mě prosím španělsky”, přes “jsem v depresi, nikdy mě programování nešlo a toto období je můj životní fail” až k “cítím, že dělám smysluplné věci v technologicky špičkové firmě”. A především: Je to zábava. Každý den se těším, co zase posuneme a cesta tam vůbec nekončí.

Co jsem si odnesl:

  • Korporáty nejsou zasmrádlé a rigidní firmy, právě naopak.
  • Možnosti rozvoje jsou nekonečné. Je to hrozně dobrý a získávat neustále nové znalosti je super pocit.

Chtěli jste být taky vývojářem?

Co mě celá ta sranda stála? Psychickou bolest.

  1. První přišla, když jsem se začal orientovat v moderním front-end vývoji a říkal si, že vůbec netuším, která bije, a neexistuje cesta, jak se to v rozumném čase naučit.
  2. Druhá přišla s výběrovými řízení, která mne vrátila zpátky na zem a nebylo vůbec snadné to zkoušet dál (a dál).
  3. Třetí přišla po nástupu do firmy, kdy jsem si uvědomil, co všechno nevím a je potřeba se doučit.

Stálo to nějaké peníze, které jsem musel ušetřit pro rok bez práce. Stálo to nějaký pot a krev, kdy se člověk učí hromadu nových věcí a nemá se koho zeptat na radu. A stálo to tvrdé rozhodnutí, že to zkusím proriskovat, vydržet a uvidíme, co se stane.

Proriskoval jsem to a vyšlo to. Každému to vyjít nemusí a může z toho být nějaký smutek. Na planetě máme jen jeden čas a byla by škoda ho nevyužít, protože se člověk obává, že

  • na to nemá buňky,
  • to nevyjde,
  • se to nejde naučit,
  • to není pro něj,
  • najdi jiný náhodný důvod.

Pokud to myslíte vážně, připravte se na nejhorší a začněte se učit. Jo a Gamecon je dobrej testovací projekt a ajťák by se jim teď víc než hodil. A nám se hodí ti internisti. A taky nová sedačka do obýváku.

Komentáře: 1

Přehled komentářů

Petr
Zdroj: https://www.zdrojak.cz/?p=23385