Jaké potřebuji zadání?

Možná řešíte stejný problém. (Možná ne.) Jaké zadání potřebuji dostat? Co by mělo splňovat takové ideální správné zadání? Pojďme se na to podívat.

Text vyšel původně na autorově webu.

V poslední době často řeším, jaké bych chtěl dostávat zadání. Došel jsem k tomu, že správné zadání má mít právě tyto dvě části:

  1. Popis problému, který potřebujeme vyřešit.
  2. Business metrika, kterou změříme, že se to povedlo.

Zní to jednoduše, ale nám se to ne a ne podařit. Pojďme se na to podívat postupně. Místo popisu problému stále dostáváme řešení.

Místo:

„zákazník netuší, co má udělat na registračním formuláři“

dostáváme:

„tlačítko ‚Odeslat‘ zvýrazněte červenou barvou“.

Místo:

„potřebujeme ušetřit výdaje na ministerstvech“

dostáváme:

„postavte vládní čtvrť v Letňanech“.

I když se mi zdá rozdíl mezi popisem problému a řešením zjevný, lidi z nějakého důvodu prostě nejsou schopni se u popisu problému udržet a stále sklouzávají k řešení. Než se podíváme na důvody, proč to tak bývá, řekněme si, proč nechci přicházet k hotovému řešení.

Připravené řešení

Když dostanu připravené řešení, tak s ním často nesouhlasím. Často totiž nedává technicky nebo dokonce logicky smysl. Napadl mě následující příklad, představte si, že navrhujete auta a přijde vám požadavek – do okna spolujezdce vyrobte uzavíratelný otvor o průměru 18,7 cm.

Pokud se vám něco podobného stane, máte v podstatě jenom dvě špatné možnosti. Můžete to řešení napadnout a říci, že je potřeba vymyslet jiné. Nebo můžete sklapnout podpatky, udělat to podle zadaného řešení, i když nechápete, proč to děláte, a technicky vám to nedává smysl.

Změna zadaného řešení je často hrozně politicky složitá, spoustu lidí na něm strávilo spoustu času, dohodlo se na tom několik vrstev managementu, už se to slíbilo zákazníkovi a teď nějaký hloupý programátor přijde s tím, že by to dělal jinak? Proč se sakra ptáš, na to jaký problém tím chceme vyřešit? Prostě udělej v okně spolujezdce otvor o průměru 18,7 cm a přestaň klást hloupé otázky. Víš kolik času jsme strávili rozhodováním, jaký má být poloměr té díry? Že to nejde? Tvoje práce je tyto drobné technické detaily řešit.

Pokud najdeme odhodlání navrhované řešení zpochybnit, potřebujeme nejdřív zjistit popis problému. Proč by chtěli mít díru v okénku? Naštěstí se můžeme někoho zeptat. „Proč chtějí díru v okně spolujezdce?“ „No, náš důležitý zákazník chce vozit dlouhé tyče, do auta se jim nevejdou, tak je chtějí držet rukou podél auto venku z okénka. Ale když mají otevřené okénko, tak jim dovnitř fouká.“ (XY problem).

V těchto okamžicích si vzpomenu na strýčka Boba, který říká, že profesionál se pozná podle toho, že umí říci zákazníkovi „ne“. Takže profesionálně řeknu „ne“ a jsem označen za negativního. Nicméně je to pro mě lepší než druhá alternativa, udělat něco, co nedává smysl.

Abych to shrnul, pokud mě stavíte k hotovému řešení, nutíte mě buď vám to řešení rozbít nebo udělat něco, co firmě dříve nebo později uškodí. U díry v okénku se ty škody dají celkem slušně vysvětlit, dopad kupení hacků na hacky v složitém programu se vysvětluje podstatně hůř.

Řešení od neprogramátora

Tady arogantně předpokládám, že řešení, které přijde od neprogramátora, musí být špatně. Často špatně je, a to ze dvou jednoduchých důvodů:

  1. Programátoři často bývají jediní, koho napadne se ptát, co se bude dít v okrajových případech. Co se stane, když vypadne připojení v internetu v tomto okamžiku. Jak napravíme data, když operátor do tohoto políčka napíše špatné číslo. Co budeme dělat, když se k tomuto odkazu dostane zlý hacker. Co se stane, když držíte rukou tyč venku z okna a nabouráte? Programátoři se na takovéto otázky ptají, protože musí, potřebují to pro svoji práci. Pamatuji jen pár neprogramátorů, kteří měli podobné uspořádání mysli.
  2. Druhý důvod souvisí. Software je celkem složitá věc, chování nejen v okrajových případech bývá komplikované a nikdo nemá šanci si zapamatovat, jak se vlastně ta vaše aplikace chová za všech okolností. To je ale informace, kterou nutně potřebujete vědět, když vymýšlíte změny. Programátor se může podívat do kódu, kde to v lepším případě zjistí. Lidi, kteří neumí číst kód, nemají šanci se těmto důležitým informacím dostat.

Nicméně předpokládejme na chvíli, že máte superanalytika, který všechna tajemná zákoutí vaší aplikace udrží v hlavě nebo v dokumentaci a donese vám perfektní řešení. I tak je to špatně. Když neznám problém, který řeším, tak pracuji naslepo, nevím proč dělám to, co dělám, měním se v robota (nebo lumíka).

Když hádám, který problém řeším, můžu to uhodnout špatně a tím pádem to naimplementovat špatně. Když nechápu, proč chtějí díru v okénku, tak ji pravděpodobně udělám na špatném místě, takže skrz ni ruka ani prostrčit nepůjde.

Nevýhod hotových řešení je víc, nezbývá mi tu na ně ale místo, takže si je doplňte za domácí úkol. Pojďme se teď radši zamyslet, proč je tak těžké se udržet u popisu problému.

Tichá pošta

U nás se to děje především kvůli tiché poště. Obchodník řeší se zákazníkem jeho problém. Zákazník už má samozřejmě v hlavě nějaké řešení. Obchodník si pak sedne s produktovým manažerem, kde si buď řešení potvrdí nebo vymyslí lepší. Proberou to se zákazníkem, ten jim to schválí, vytesá se to do kamene a teď už jen zbývá to naimplementovat.

Tento scénář má mnoho variací. Místo zákazníka může být management, místo produktového manažera analytik, místo tesání do kamene je obvyklejší grafický návrh, ale všechny ty scénáře mají jedno společné. K lidem, kteří to budou dělat, a kteří celému systému obvykle rozumí nejvíc, se to dostane, až když je to celé vymyšlené.

Řešení hledá problém

Abych se netrefoval jen do cizích řad, tohle se děje často vývojářům. Máme v hlavě řešení, ale nemáme k němu problém. Nemusí to být zrovna vládní čtvrť, může to být nejnovější knihovna nebo jiný hype. Pokud jste někdy ve vaší firmě slyšeli „musíme najít něco, na co bychom použili strojové učení“ tak víte o čem mluvím. U nás to většinou skončí tím, že zkusíme napsat popis problému, který bychom strojovým učením mohli vyřešit. Poté většinou zjistíme, že se daný problém dá řešit lépe nebo že ten problém vlastně nemáme.

Vymýšlení řešení je přirozené

No a to nejtěžší na konec. Lidská mysl je stoj na řešení problémů. Je tak tak dokonalá, že když žádný problém nemá, tak problémy vymýšlí, aby měla co řešit. Je hrozně těžké se udržet u popisu problému. Je těžké říci „můj problém je takový a takový“, je pro nás přirozenější říci „chci to a to“. Je těžké říci „nerozumím tomuto formuláři“, říkáme „měli byste prohodit tato dvě políčka“. Každý chce přispět svým nápadem, takže se udržet u popisu problému je opravdu náročné, i když lidi přesvědčíme, že je to nezbytné.

Hra na závěr

Zkuste si následující hru, podívejte se do vašeho backlogu a spočítejte, kolik je tam lístečků s popisem problému a kolik čistě s popisem řešení. U těch popisů řešení zkuste zformulovat popis problému. U kolika z nich to dokážete? U kolika z nich si nejste jisti? U těch, u kterých to dokážete, zkuste narychlo vymyslet alternativní řešení. Kolik z nich bude lepších, jednodušších, levnějších?

Komentáře: 8

Přehled komentářů

Martin Hassman Micromanagement
Petr Kouzelné slovo Proč?
fos4
Tim
Martin Hassman Re:
Ondra Medek SCRUM user story INVEST
Jaroslav Týc Re: SCRUM user story INVEST
Martin Hassman Re: SCRUM user story INVEST
Zdroj: https://www.zdrojak.cz/?p=22894