Tento rozhovor vyšel původně na blogu Poslepu.

Roman Kabelka je třetím nevidomým absolventem Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně. A protože k takové události nedochází každý rok, poprosil jsem Romana o zodpovězení několika otázek souvisejících se studiem informatiky poslepu. Pokud chodíte na vývojářské konference, mohli jste Romana potkat, pravidelně se účastní například WebExpa, kde i několikrát přednášel.

Radek: V červnu 2014 jsi úspěšně dokončil magisterské studium na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Můžeš nám trochu přiblížit své začátky na této fakultě? Co Tě vůbec přivedlo ke studiu informatiky?

Roman: Už v deseti letech jsem si četl výpisy zdrojových kódů her v Basicu na Eurece (mikropočítač pro nevidomé), protože mě zajímalo, jak to všechno funguje a ledasco jsem se naučil. Že mým cílem bude Fakulta informatiky Masarykovy univerzity mi vykrystalizovalo v nějaké osmé deváté třídě na základní škole, kdy mě do programování v C, do jazyka HTML a fungování Internetu zasvěcoval na soukromých hodinách jeden tehdejší student Fakulty informatiky, dnes odborný asistent na katedře Počítačových systémů a komunikací. Byl konec devadesátých let a programovali jsme dynamické webové stránky v C s podporou knihovny UNCGI, takže věci docela nadčasové. Věděl jsem, že cesta na Fakultu informatiky bude možná, protože v tu dobu už bylo založeno středisko Teiresiás pro podporu studentů Masarykovy univerzity, kteří mají specifické potřeby.

Začátky na fakultě nebyly jednoduché a měl jsem stejné problémy jako ostatní studenti – zvyknout si na vysokoškolský styl studia. Obecně jsem byl dobře připraven díky přírodovědné větvi Biskupského gymnázia v Brně, kde jsem maturoval volitelně z informatiky a matematiky. Též mi velmi pomohl otec ředitele střediska Teiresiás, k němuž jsem rok před vstupem na fakultu docházel na doučování matematiky.

Radek: Studovat informatiku poslepu jistě není nic jednoduchého. Co bylo během studia pro tebe nejtěžší? A co naopak nejlehčí?

Roman: Nejlehčí to bylo vždy s předměty, které jsem znal ještě před nástupem na fakultu – programování, počítačové sítě, databáze apod., a s věcmi, pro které jsem se dokázal nadchnout. Například naposled jsem se se zaujetím ponořil do statistiky, kterou jsem potom náležitě využil ve své diplomové práci.

Těžké to bylo vždy s abstraktními znalostmi, mezi něž patří nejrůznější algoritmy a dodnes považuji za zázrak, jak jsem prošel zkouškou z předmětu Návrh algoritmů. Když jsem opakoval na státní zkoušku, nebyl jsem například schopen si představit, jak pracují různé grafové algoritmy. Ale opět to obecně bylo o ztotožnění se s daným předmětem a když jsem v něčem nespatřoval smysl, šlo to velmi ztuha. Například tvořit nějaký projekt, který skončí v šuplíku, mi přišlo jako plýtvání časem a odfláknout to tak, abych to měl za jeden den hotové a hlavně prošel zápočtem, to jsem zase nikdy neuměl kvůli mému jistému perfekcionismu.

Radek: Určitě jsi během studia potřeboval zpřístupnit spoustu materiálů. Jak ti v této věci pomohlo středisko Teiresiás? Můžeš porovnat poskytovaný servis v začátcích svého studia a nyní?

Roman: Už z gymnázia, kam jsem byl integrován (zařazen mezi běžné studenty) jsem byl zvyklý na samostatnou práci a ledasco se dalo naučit ze záznamů přednášek, které se začaly natáčet zrovna v roce, kdy jsem na Fakultu informatiky přišel. U předmětů s matematičtější nebo teoretičtější povahou, které navíc měly cvičení, mi dosti pomohly individuální hodiny ve středisku Teiresiás, které vždy zajistilo někoho na daný předmět povolaného, jenž mi vše vysvětlil tempem, jaké mi vyhovovalo. Rovněž mi středisko poskytovalo cennou podporu při získávání studijních materiálů, které neměly povahu prostého textu, a musely se nějakým způsobem upravit – materiály matematické povahy typicky vytisknout v Brailleově písmu s matematickými značkami v běžně používané brailleské normě. Nakonec za velkou výhodu považuji, že u písemných zkoušek vždy pracovníci střediska Teiresiás získali od vyučujícího předmětu zadání zkoušky, které mi příslušně upravili a já jsem zkoušku vypracoval ve středisku na počítači s konfigurací odečítače obrazovky a brailleského řádku, na jaké jsem byl zvyklý.

Rozdíl proti začátkům a době, kdy jsem se studiem končil, zde samozřejmě je, a to už jen proto, že dnes již většina materiálů ke studovaným předmětům je v digitální nebo brailleské formě, tudíž požadavky ze strany střediska jsou plněny s větší pružností. Na druhou stranu středisko Teiresiás vzniklo právě na Fakultě informatiky a v době, kdy jsem na fakultu nastupoval, tak základní postupy pro podporu studentů byly již nastaveny, tudíž zas tolik se nezměnilo. Možná je to i díky tomu, že celou dobu, co jsem studoval, měl na starost studenty Fakulty informatiky jeden pracovník, který sám fakultu vystudoval a věděl, s jakými potížemi se studenti mohou u jednotlivých předmětů setkat.

Radek: Romane, můžeš nám stručně přiblížit, jak jsi jako nevidomý student pracoval s grafikou?

Pro zobrazování hmatové grafiky používají ve středisku Teiresiás jako i jinde přístroj zvaný fuser, který využívá speciální papír s pigmentem. Na něj, pokud se na běžné tiskárně něco vytiskne, a zpracuje se právě ve fuseru infračervenou lampou, černé plochy vystoupnou. Např. kdysi na cvičení z předmětu Numerické metody jsme pomocí software Matlab vytvořili graf, který jsem si chtěl hmatově prohlídnout. Výstup z Matlabu jsem tedy předal příslušnému pracovníkovi střediska Teiresiás a on mi na fuseru hmatovou kopii připravil s tím, že černotiskové popisky os x a y byly vyvedené brailleským fontem, tudíž i tyto údaje jsem si mohl přečíst.

Radek: A jak se stalo, že Tvé studium na Fakultě informatiky trvalo jedenáct let namísto standardních pěti?

Roman: Těch důvodů je více. Bakalářské studium jsem překročil jen o jeden semestr, takže to hlavní zpoždění jsem nabral na magisterském studiu. Ze sedm a půl roku jsem ale de facto studoval maximálně čtyři roky čistého času. Zbytek zabralo přerušení studia a na jeden semestr dokonce i vyhození ze studia. Nebylo se čemu divit, neboť téměř všechny předměty jsem měl hotové a dokončení diplomové práce jsem odkládal až neúnosně dlouho. Kvůli tomu jsem po znovupřijetí musel dokonce změnit obor, abych nemusel některé předměty opakovat.

Jedním z hlavních faktorů byl styk s praxí, která se někdy až někdy diametrálně lišila od teorie, s kterou jsem musel pracovat v některých předmětech ve škole. Půl roku po zahájení navazujícího magisterského studia jsem totiž nastoupil na částečný úvazek v TyfloCentru Brno jako lektor výpočetní techniky a tester přístupnosti.

Do toho přišly tři středně velké projekty webových stránek, na kterých jsem se hodně naučil, a na kterých mě na rozdíl od školních povinností práce dosti bavila. Mezi tím jsem se čtyři semestry pokoušel studovat speciální pedagogiku kvůli kvalifikaci v TyfloCentru, avšak vztah k této vědě/nevědě jsem nikdy nezískal a nakonec jsem stejně nabyl kvalifikaci na pracovníka v sociálních službách v rámci projektu Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Sotva jsem dokončil práci na oněch třech webových projektech, stěhoval jsem se od rodičů do vlastního bydlení. Odliv myšlenek od školy dále pokračoval, jelikož jako blesk z čistého nebe se objevila žena mého srdce, za rok a půl poté jsme měli svatbu a dva měsíce před odevzdáním diplomové práce se nám narodil syn. Ve finále právě založení rodiny a zodpovědnost vůči ní bylo tím, co mě dokopalo k tomu, abych své studium dotáhl do zdárného konce.

Pojďme se nyní trošku detailněji podívat na Tvou diplomovou práci. Mohl bys nám ji stručně představit? Čemu se v ní věnuješ?

Roman: Moje diplomová práce se zabývá přístupností systémů pro správu obsahu. Je to vlastně už druhé téma, neboť první téma s názvem Dialogový systém pro čtení dokumentů mi připadalo při první analýze méně zasahující do praktického života. Přístupnost systémů pro správu obsahu jsem přijal za svou, protože dnes snad už každý, kdo na webu chce něco tvořit, přišel do styku s nějakým CMS. Navíc Milan Pešák, nevidomý senátor parlamentu ČR, se v době, kdy jsem téma začal rozpracovávat, sháněl po nějakém řešení pro svůj web, tudíž jsem jej využil jako modelový případ.

Práce má přínos ve třech oblastech. První a dle mého názoru pro další rozvoj nejperspektivnější, je hodnotící systém přístupnosti umožňující číselně vyjádřit míru přístupnosti. Ten bude zde na Poslepu podrobněji představen později v obecnější formě. Testoval jsem tři CMS, které díky této metrice bylo možné seřadit a říci, který z nich je nejpřístupnější. Druhá část rozebírá výsledky přístupnosti a komentuje vznik a řešení některých bariér. Je to jakýsi náhled do naší testerské kuchyně projektu Blind Friendly Web, ale myslím, že právě příklady řádně zdokumentovaných bariér přístupnosti na akademické půdě dlouho chyběly.

Třetí část demonstruje, jaké možnosti poskytují dnešní webové technologie a že pomocí nich lze vytvořit komplexní uživatelské rozhraní, které by ulehčilo ovládání CMS s odečítačem obrazovky. Systémy pro správu obsahu kvůli mnoha funkcím nemají uživatelské rozhraní zcela ideální a přidá-li se k tomu fakt, že odečítače obrazovky přistupují k tomuto rozhraní jako k dokumentu a nikoli jako k aplikaci, není takové ovládání vůbec komfortní. Doporučení WAI-ARIA dokáže mnoho těchto nesnází vyřešit, což je v mé práci demonstrováno na „chytré“ komponentě pro editaci HTML kódu.

Radek: Jaké máš s diplomkou další plány? Plánuješ téma z ní nějak dále rozvíjet?

Roman: Určitě by bylo vhodné nějak dál rozpracovat hodnotící systém prezentovaný v práci. Ten totiž staví na tom, že je na začátku dán nějaký objem bodů, z něhož se odečítají body za zjištěné bariéry. Bylo by tudíž zajímavé přepracovat hodnotící systém tak, aby pracoval jak s negativními, tak i pozitivními aspekty přístupnosti.

Rovněž by bylo vhodné dotáhnout do nějaké použitelné fáze prezentovaný doplněk na editaci HTML kódu, neboť má několik unikátních funkcí. Otázkou zůstává, kolik uživatelů by bylo ochotno s HTML kódem pracovat, byť s maximálním usnadněním. Přece jen za ty dva roky, kdy jsem téma zpracovával a byl jsem k WYSIWYG editorům poměrně skeptický, se situace v přístupnosti těchto editorů opět o něco zlepšila.

Radek: Jaká byla obhajoba diplomové práce a státní zkouška? Jaké byly otázky?

Roman: Obhajoba byla poměrně jednoduchá, protože jakousi generálku jsem absolvoval na konferenci INSPO 2014. Trochu jsem se s vedoucím práce rozcházel v tom, na kterou část práce by měl být kladen větší důraz, což bylo diskutováno i u obhajoby. Vedoucí si přál dotáhnout funkčnost prezentovaného doplňku HTEmeler Editor, zatímco mně přišlo důležitější náležitě okomentovat výsledky testování přístupnosti a samotný hodnotící systém. Vznikl tak paradox, že vedoucí práce mi navrhl známku C a oponent známku A. Výsledkem byl krásný průměr, tedy B.

Na obhajobu bez nějaké přípravy navazovala přímo státní zkouška, přičemž členové komise se mě ptali na otázky z oblasti synchronizace procesů, automatů a gramatik a bezpečnosti počítačových sítí. Procesy a bezpečnost jsem celkem zvládl až na některé detaily, zatímco o vztazích automatů a gramatik jsem obecné věci řekl, ale u detailů jsem se poměrně slušně zamotal. Výsledkem byla tedy opět dosti slušná známka C.

Radek: Před časem jsi zaujal webdesignerskou obec tím, že programuješ v Nette. Co se Ti na Nette líbí? Věnuješ se tomu i nadále?

Roman: Na Nette se mi líbí to, že poměrně nenásilným způsobem vede programátora, potažmo webdesignera, k tomu, aby kód byl přehledný a udržitelný. Pokud člověk pracuje s odečítačem obrazovky, myslím, že tyto vlastnosti docení dvojnásob. Jistě existují jiné PHP frameworky s podobnými vlastnostmi, ale je to tuzemský produkt s širokou komunitou, který navíc měl štěstí, že byl pro mě prvním frameworkem, jejž jsem se začal učit. Též jsem si prošel typickou fází, že jsem si začal programovat svůj framework, ale v určité chvíli jsem dospěl k názoru, že bude vhodné použít již něco hotového a otestovaného.

Od doby oněch tří projektů zmíněných dříve, což jsou bezmála 4 roky, jsem s Nette nepracoval, ale věřím, že brzy se opět naskytne příležitost, protože mám určité plány.

Radek: Při studiu i v běžném životě používáš spoustu pomůcek. Které z nich jsou pro Tebe nepostradatelné a nedokázal by sis bez nich studium nebo běžné fungování v životě představit?

Roman: určitě je to počítač s odečítačem obrazovky připojený na Internet. Internet je bezedný zdroj informací a když k nim člověk má přístup díky ozvučenému počítači, je to nesmírný přínos pro kvalitu života nevidomého. S odečítačem souvisí i možnost výstupu v bodovém písmu, tudíž při studiu jsem často též používal hmatový displej (někdy také nazývaný hmatový zobrazovač nebo brailleský řádek), který se mi hodil zejména ve chvílích, kdy jsem měl nějaký studijní text s matematickými symboly ve formátu Blind Moose. Ten pro tyto případy vyvinuli ve středisku Teiresiás. Přece jen s digitálním dokumentem se pracuje komfortněji než se sešitem vytištěným v bodovém písmu.

Dnes si též nedovedu odmyslet ozvučený chytrý telefon, který mi kromě komunikace slouží i k zábavě – sledování sociálních sítí, čtení článků a kníh, poslouchání podcastů atd. Nejlepší na tom všem je, že díky moderním asistivním technologiím, třeba i pro dotykové displeje, mohu používat stejný počítač jako běžní uživatelé, stejný mobilní telefon, stejné webové služby. Nejsem příliš zastánce zařízení a služeb, které jsou šité přímo na míru nevidomým uživatelům, i když jejich přínos pro ty méně zkušené plně chápu. Samozřejmě vše má v tomto inkluzivním světě své limity a záleží na přístupnosti, kterou jsem se snažil zpropagovat i ve své diplomové práci.

Roman byl hostem Týdne Živě (začíná v čase 21:30)

Radek: Mění se pro Tebe něco dokončením studia na vysoké škole?

Roman: Je to velká úleva nemuset myslet na to, že se nemůžu naplno věnovat věcem, které mě baví a že bych se měl spíše věnovat škole. Rovněž nyní budu moci bez obav navýšit svůj pracovní úvazek.

Radek: Jaké máš další životní plány?

Roman: Nějakou představu, co se týče profesního života, mám, ale vše je ještě poměrně čerstvé, takže se uvidí. Určitě se chci věnovat rodině, která pro mě hodně znamená. Mimo jiné tu mám krabici starých kazet a švagr mi půjčil prvotřídní tapedeck Sony, takže ty nejvzácnější nahrávky bych chtěl zdigitalizovat, na což se chystám už hodně dlouho.