Scukařina, žádná dřina – appendix

Poslední nejposlednější díl o vývoji na Scuku je na přídavek. Podělím se v něm o zkušenosti z nastartování komunity a jejího babysittingu. Prozradím také podrobnosti o tom, jak jsme zkoordinovali všechny pučící výhonky projektu a jak jsme je zdárně a v pravý čas omotali kolem dne D – veřejného spuštění.

Seriál: Scukařina, žádná dřina (5 dílů)

  1. Scukařina, žádná dřina – díl první: agilně! 18.8.2010
  2. Scukařina, žádná dřina – díl druhý: Django je naše máma 25.8.2010
  3. Scukařina, žádná dřina – díl třetí: Djangová je náš táta 1.9.2010
  4. Scukařina, žádná dřina – díl čtvrtý: jiná práce s CSS 8.9.2010
  5. Scukařina, žádná dřina – appendix 15.9.2010

Tento díl Scukařiny vznikl na základě zájmu čtenářů – u prvního dílu jste se ptali po tipech, jak takový komunitní projekt vlastně oživit. Kde a jak sehnat komunitu, jak s ní pracovat, jak ji použít k testování, jak s lidmi komunikovat, sledovat jejich potřeby atd. Vaší prosbě vyhověl přímo zakladatel a inspirátor Scuku, Martin Kuciel. Slovo má tedy Pan Cuketka: 

Oživujeme Golema

Web založený na uživatelském obsahu bez silné komunity je jako Golem bez šému. Hromada mrtvé a studené hlíny, kterou dalo jistě velkou práci uplácat, ale která sama o sobě neřekne ani “bů”. Čeká totiž na šém – jádro komunity, které každému projektu vdechne život, a někdy i účel.

No jo, ale odkud ji, do prkýnka, vzít? Nahnat někam hromadu lidí, neříct jim o co jde a čekat, že to dobře dopadne? Nebo naopak pracně vybudovat konkrétní obrysy a přizvat všechny až k hotovému dílu s nadějí, že se ujme? Na Scuku jsme nedělali ani jedno ani druhé. Říkám, že jsme jej doslova vybudovali na objednávku komunity.

Co to ale znamená? Jednoduše – ve vývoji jsme nehnuli ani prstem, pokud jsme si nebyli na sto procent jisti, že tím vyplníme nějakou skutečnou potřebu. Měli jsme výhodu, protože jsem měl možnost dlouhodobě sledovat potřeby naší potenciální komunity i lidí, pro které bude Scuk určen. Nejen na u sebe blogu, ale i v odborné gastronomické komunitě, v mediální sféře ale i v každodenním kontaktu s lidmi. Pouze a jen okolo těch nejčastěji se opakujících prvků jsme začali plácat hlínu. Každá část, kterou teď na Scuku vidíte, je pouhým odrazem již probíhající “konverzace”, kterou jsme formálně ukotvili a udělali z ní veřejně použitelný nástroj na mapování dobrot – Scuk.

Jeden na jednoho

Je jasné, že vám to připadá jako žvanění, ale konkrétně nám tenhle způsob uvažování i přístupu k věci usnadnil všechny vývojové další fáze. Michal vám tu v prvním díle prakticky předvedl, jak jsme velice rychle sestavili prototyp Scuku. Právě na něm jsme si otestovali, jestli jsou námi vybrané prvky “konverzace” ty správné, jestli s nimi bude komunita schopná pracovat a jestli z nich bude Scuk schopný vyždímat obsah, který chceme dostat mezi veřejnost.

Na testování se od ledna do července, kdy bylo veřejné spuštění, podílelo něco přes 100 uživatelů. Pro jejich získání, bohužel, nemám žádný jednoduchý návod, protože šlo ve všech případech o tuhou “manuální práci”. Každého jsem oslovoval osobně a snažil jsem se do děje vtáhnout pouze lidi, kteří byli se mnou schopni sdílet důvěru v celý projekt a u kterých jsem si byl jistý, že je to bude bavit.

Zároveň jsem taky v duchu výše popsané filosofie vybíral uživatele, kteří už v podstatě sami dobroty mapují, ale zatím bez Scuku jako nástroje – u sebe na blogu, na diskuzních fórech, v širší sociální síti okolo (hodně nám pomohl Facebook a Twitter), ale i v přímé komunikaci.

Zkoušel jsem spočítat, kolik to bylo třeba e-mailů nebo zpráv, ale musel jsem to vzdát – bylo jich opravdu hodně a v úvodní fázi Scuku nám průběžná komunikace s každým z uživatelů zabírala asi největší porci času. Tahle práce se nám ale bohatě vyplatila v pozdějších fázích a čerpáme z ní až dodnes. I po veřejném spuštění se stále můžeme opřít o jádro komunity, které vzalo Scuk za svůj.

V momentě, kdy jsme první uživatele pustili dovnitř, dostalo se nám přímé konfrontace našich návrhů a skutečného užití. I když jsme při postupu brali ohled na potřeby, které se už projevily, stejně jsme narazili na několik zádrhelů. Lehkost prototypu (ale i pevné spojení s prvními Scukaři) nám umožnilo rychle reagovat a měnit Scuk za pochodu, aniž bychom mrhali cennou kapacitou týmu. Mohli jsme si třeba dovolit upravit hodnotící škálu, zahýbat se strukturou i formou recenzí nebo “štelovat” jemné hlídací mechanismy, které se nám už od začátku staraly o zdraví komunity.

Pro správu zpětné vazby jsme nasadili placenou službu Uservoice, která fungovala dobře a zachycovala nám to nejdůležitější. Většinu podnětů jsme ale stejně museli “doklepnout” osobně, takže služba sama o sobě není samospásná. Vzhledem k chybějící lokalizaci a spojeným nákladům jsme ji po čase opustili a zpětnou vazbu monitorujeme na různých kanálech sami.

40 šimpanzů a iPad

Asi největší “nervy” jsem měl na Scuku s tím, jestli se nám opravdu podaří vytvořit zdravé jádro Scukařů, na jejichž doporučení bude spolehnutí. A jestli můžeme ze součtu zkušeností většího množství uživatelů dostat relevantní obsah.

Moje zkušenosti v oblasti gastronomie totiž ukazují spíše na pravý opak. Dát veřejnosti k dispozici službu, kde se bude moci každý vyjadřovat třeba o restauracích, a chtít z toho štěbetání sestavit rozumné doporučení na dobré podniky – to už je snadnější rozdat 40 šimpanzům iPady s Google Maps a nechat je, ať dobré restaurace na mapě vyznačí banánem.

Na Scuku proto vycházíme z hodně sevřené komunity, jejíž členy pečlivě vybíráme. Nestačí nám, když svá doporučení zakládají na preferencích a dojmech. Tlačíme je k tomu, aby je zakládali na přísnějším a na subjektivitě méně závislém hodnocení, které má dobrou šanci korelovat se skutečnou kvalitou podniků.

Jak tohle ale účinně kontrolovat? Nejlépe asi pracovat s placenými profesionály a pod silným editorským dohledem. Na Scuku si ale myslíme, že to jde i jinak. Při kontrole obsahu se opíráme částečně o zásahy shora a potom o “samoregulační” nástroje, které jsme do Scuku implementovali už v prototypu, a které neustále zdokonalujeme.

Na Scuk jsem přenesl zkušenosti z blogu Cuketka, kde je stávající jádro komunity natolik silné, že si například v diskuzích dokáže samo zjednat pořádek, vypořádat se s trolly, falešnými komentáři i se skrytou reklamou. Vše instinktivně a na základě vazeb, které mezi sebou členové komunity mají. Na Scuku jsme pak tyto přirozené mechanismy pouze posílili a podpořili nastavením systému.

Na začátku vždy komunitě Scukařů trochu pomůžeme a uchazeče sami předem roztřídíme na základě dotazníků a jejich vyjadřovacích schopností a rozhledu. Také si ověříme jejich identitu. Začlenění do komunity a samotné otestování schopností nováčků necháváme pak už na ostatních Scukařích.

Osud nováčků, kteří se chtějí začlenit – ale vlastně i všech v komunitě na Scuku – jsme spojili s tím nejdůležitějším: s aktivitou a kvalitou obsahu. Čím lépe Scukař píše a čím jsou jeho doporučení použitelnější a ostatním prospěšnější, tím víc roste jeho role uvnitř komunity.

V době od vytvoření prototypu ke spuštění (i v měsíci po něm) jsme “kazajku” pro nové uživatele rozevírali s téměř paranoidní opatrností. V neveřejné fázi jsme například nasbírali něco přes 100 uživatelů. A i v obrovském náporu (350 přihlášek za první měsíc) po spuštění jsme pustili dál jen asi 30 nováčků, z nichž se na plnohodnotného hodnotitele probojovalo ani ne deset.

I tak jsme byli schopni pro den spuštění připravit “mapu dobrot”, na které svítilo okolo 200 míst s doporučením. Měsíc po spuštění vzrostl počet doporučených míst na 300. Vše podloženo skoro devíti sty recenzemi a pěti a půl tisícem jemnějších interakcí mezi Scukaři v podobě “palcování”.

Zaparkovat na pětníku

Ještě jste se v myriádách komunity nezamotali? Nebojte se, už se blížíme ke konci, respektive k začátku a veřejném spuštění Scuku. V něm se najednou protnulo několik silných šlahounů z různých větví projektu a my jsme je museli v jeden den ukáznit a sešněrovat.

Pětičlenný Scuk tým pracoval v lehké polní z různých míst po republice a bez pevné pracovní doby. Pracovní prostředí tvořil e-mail, Basecamp, Github, Skype. Od prvního setkání až po veřejné spuštění proběhlo pouhých pět schůzek, na kterých jsme se viděli fyzicky.

Pro datum spuštění jsme vycházeli z toho, že absolutně nebudeme schopni určit předem pevné datum spuštění a postupovali jsme s výhledem “až to bude, tak to bude”. Tomu jsme ale museli přizpůsobit všechny související aktivity a odlehčit je do takové míry, aby nás nepoutaly k pevnému datu.

Komfort časové nezávislosti tak měl jedině vývoj samotné aplikace, kdy jsme byli limitováni pouze kapacitou jednotlivých členů týmu a návazností jednotlivých prací. Všechno ostatní se muselo podřídit.

Co to bylo? V prvé řadě práce s komunitou uvnitř Scuku. S uživateli jsme udržovali průběžný kontakt, velmi zhruba jsme je informovali o postupu prací a rozjeli jsme základní motivační program s bonusy za jejich aktivitu.

Pro Scukaře byla cesta k veřejnému spuštění asi nejnáročnější, protože v podstatě celou dobu pracovali pouze s prototypem. Jen krátce před spuštěním veřejné verze přešli naplno do nové verze Scuku, která byla hybridem prototypu a veřejného rozhraní. Hodně se nám v tomto vyplatilo osobní jednání na rovinu spolu s malým počtem dobře motivovaných uživatelů. Získali jsme si jejich důvěru a ve chvílích, kdy museli překonat ostřejší změny nebo období omezené funkcionality i jejich potřebnou podporu a toleranci.

S pozorností a očekáváním veřejnosti jsme pracovali pomalu a postupně v rámci našich dostupných prostředků. Protože jsme nevěděli, kdy bude ostré spuštění, složili jsme budování pozornosti do menších dílků, které jsme podle potřeby dávkovali různou rychlostí. Jako základní komunikační kanály jsme zvolili Faceook, Twitter a blog Cuketka. Zhruba tři měsíce před spuštěním jsem zapojili i vlastní blog Scuku, který se kryl s momentem, kdy jsme měli jasno v otázce vizuálního stylu. I ten jsme vypouštěli po malých dílech ve formě obřích polystyrenových písmen, které korespondovaly s místy na Scuku.

Vedle toho jsme už v zárodcích Scuku pracovali s odbornou komunitou novinářů. Postupně jsme je se Scukem seznamovali, vysvětlovali jsme jim naše cíle a některé jsme nechali, aby nám při vývoji koukali pod ruce. Týden po veřejném spuštění, když dostali na stůl naši tiskovou zprávu, už díky tomu většinou přesně věděli, co mohou od Scuku čekat a proč si zaslouží pozornost.

Posledním dílkem do skládačky byl náš partner, který zajistil to, že Scuk generoval příjmy od prvního dne po spuštění. MALL.cz nám v celém procesu vyšel nadstandardně vstříc. V době podpisu smlouvy o partnerství nevěděli ani, jak bude Scuk vypadat, ani kdy ho spustíme a s jakým výsledkem. Opět nám pomohla intenzivní a průběžná komunikace, kdy jsme je občas nechávali omrknout postup v dílně a všechny důležité detaily partnerství a finální formát inzerce ladili na míru k oboustranné spokojenosti.

Na poslední synchronizaci všech aktivit před spuštěním jsme si nechali komfort jednoho týdne. Scukaře jsme připravili na velký skok v rozhraní a nával veřejnosti. S partnerem jsme doladili společnou komunikaci po spuštění a jejich přítomnost na Scuku. Veřejnost a novináře jsme ještě jednou – ale pořádně – napnuli na skřipec očekávání, naposledy jsme vše znovu překontrolovali a otestovali.

Pak už jen ve Valmezu, Pardubicích a Praze na Skype naskočila zpráva “jedem” – a jelo se!

Autor je znám pod přezdívkou „pan Cuketka“ jako průkopník blogování o jídle a stravování v ČR.

Komentáře: 14

Přehled komentářů

veena Co by tomu řekl Josef Šlerka?
Cuketka Re: Co by tomu řekl Josef Šlerka?
Josef Šlerka Re: Co by tomu řekl Josef Šlerka?
myneur Proč zrovna Mall?
Cuketka Re: Proč zrovna Mall?
Michal Illich Re: Proč zrovna Mall?
Cuketka Re: Proč zrovna Mall?
rejpal Re: Proč zrovna Mall?
Cuketka Re: Proč zrovna Mall?
Petr Král Re: Proč zrovna Mall?
rejpal Re: Proč zrovna Mall?
Inkvizitor Re: Proč zrovna Mall?
AZA valmez
msgre Re: valmez
Zdroj: https://www.zdrojak.cz/?p=3323