Před časem jsme tu na Zdrojáku měli zprávičku o drobnosti, která při zadávání hesla upozornila na zapnutý CAPS LOCK. Z mého pohledu jde o prkotinu, která ale může někomu pomoci. Místo příležitosti k nervóznímu hledání chyby mu prostě ukážeme, že by mohla být příčina tady. Netušil jsem, že by tohle někomu mohlo připadat jako principiálně špatná věc! Správné by prý bylo naučit uživatele, aby psali bez překlepů a aby si CAPS LOCK zkontrolovali, když jim vyběhne (naprosto jednoznačná) hláška „Špatné heslo“.
Zkoušel jsem si představit, jak by podobný přístup vypadal aplikovaný na jiné životní situace. Představil jsem si, jak jdu na úřad, podám úřednici vyplněný formulář, a ona mi ho vrátí se slovy: „Špatné jméno!“ A to je všechno. Víc nic. Hádej, hadači, zjisti si co bylo špatně a oprav to, lamo! Vyděšený sedám do auta, jedu domů, a najednou mě zastaví policajt: „Dál nesmíte jet!“ – „Proč, co se děje?“ – „Dál nesmíte jet!“ – „Udělal jsem nějaký přestupek, nebo je něco v nepořádku s autem?“ – „Dál nesmíte jet!“ – „Je tam něco zavřeného? Něco se stalo?“ – „Dál nesmíte jet!“ – „Mám jet jinudy?“ – „Dál nesmíte jet!“ Vyděšený se rozhlížím po autě, hýbu páčkami, a najednou se ozve: „V pořádku, můžete pokračovat!“ Zdeptaný odjíždím a za mými zády povídá policista kolegovi: „No viděls to, takový BFD?! Ani neví, že má svítit!“
Připadá vám to absurdní? Schválně se do té diskuse začtěte…
Dovolte mi odbočku do minulosti. Na konci 80. let vycházela v tehdejší ČSSR různá nadšenecká periodika (Mikrobáze, Zpravodaje KVT) věnovaná malým domácím počítačům. Forma byla většinou spartánská a obsah, řekněme, čistě odborný (čti: rozuměli mu jen ti od počítačů). Tedy, jestli se dobře pamatuju, byly tam výpisy zdrojových kódů, zajímavé POKE, články o tom, jak ve strojáku udělat to či ono (zhruba něco takového). Tehdy byl majitel malého domácího počítače většinou i fanoušek do programování, do mikroelektroniky či do počítačů. Musel být, jinak mu byl počítač skoro k ničemu.
Mnoho mužů (a chlapců) v té době obhajovalo koupi vysněného Spectra (Atari, Commodoru, …) před svými manželkami (a matkami) tím, že „do něj dají kuchařské recepty…“ V naprosté většině domácností se ve Spectru kuchařský recept nikdy neobjevil, a i kdyby se objevil, tak stejně manželka či matka rychleji zalistovala v sešitku, než by lovila něco v počítači. Tehdejší počítače totiž neměly běžnému uživateli co nabídnout. Byla to, při vší úctě k práci na nich odvedené, hračka pro geeky s téměř nulovou uživatelskou atraktivitou. Počítače používali ti samí, co je vytvářeli, a s programy pracovali většinou zase programátoři, nebo lidé, co alespoň nějaké povědomí o programování měli.
„Dobrý den, to je Radiožurnál? Já tu poslouchám rádio, takový to z Terna za dvě stovky, a zdá se mi, že hraje potichu. Co mám dělat?“
„Vezměte pájku a k odporu R26 připájejte paralelně varikap, nebo zkuste přemostit kapacitu na SENSE vstupu na koncáku.“
Tehdy platilo, že se lidé dělí do 10 skupin: Jedni umí dvojkovou soustavu (a ti pracují s počítači), a druzí ji neumí (a ty ke klávesnicím nepouštíme). Slovo „programátor“ a „uživatel počítače“ bylo často totéž. Jenže pak se počítače rozšířily, přišli opravdoví uživatelé a ukázalo se, že uživatel je, bude a chce být totální lama. Uživatel není programátor, a dokonce ani správce sítě. Nikdy nebude, a ani nemá být.
Pokud chce uživatel přečíst maily, nepotřebuje vědět, jak funguje SMTP ani jak se pošta dostane do jeho zařízení, zajímá ho jediné: Přečtu si na něm maily, nebo ne? A pokud ne, zahodí ho a použije jiné. Nebude hledat někoho, kdo by mu to nějak doprogramoval, a už vůbec nebude nic doprogramovávat sám. A víte proč? Protože si jinde koupí přístroj, kde bude jediné tlačítko: „Přečíst maily“. Nic víc totiž nechce.
Můžete proti tomu protestovat, můžete s tím nesouhlasit, můžete mě nazvat různými hanlivými slovy, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat. Doba, kdy se lidé přizpůsobovali počítačům, skončila před patnácti lety (bajvoko), od té doby se počítače přizpůsobují lidem. Zároveň s tím skončila doba, kdy byl ajťák vyvoleným jedincem, který pozdvihoval prostý lid k blahodiní počítačů a k odehnání dotěrů používal mantru „tonejde, tomunerozumíte, tosedělátakhle“.
Dnes se musí ajťáci naučit žít s tím, že už nerozhodují o tom, co a jak mají počítače dělat. O tom rozhodují jiní – totiž právě ty lamy a mudlové. Vývojář je tu od toho, aby jejich rozmary, byť by se mu jevily sebeblbější, splnil! Nějaké „to se vždycky dělá takhle“ přestává fungovat a čím dál častěji uslyší vývojář: „to mě nezajímá, uděláte to tak, jak chci já“. Ostatně – uživatel platí, uživatel poroučí!
Doby vyvolených odborníků pominuly, stejně jako pominuly časy tištěných magazínů s výpisem zdrojových kódů. A pomalu se budou muset i vývojáři SW naučit, že nedělají sui generis umělecké dílo, co budou používat jiní odborníci, ale že dělají spotřební zboží – stejně jako se to naučili návrháři aut, praček, televizí a telefonů.
Přehled komentářů